Pohled matky samoživitelky: Jak bylo fajn se prostě spolehnout

Oba moji synové letos opustili školy a vydali se do dospělého života. Mimo jiné to znamená, že budou mít daleko víc starostí opatřit si jako vrcholoví sportovci v běhu dne a mezi povinnostmi něco vyváženého a levného k snědku. Protože v tomhle (a nejen v tom) – byl na jejich školní jídelny vážně spoleh.

Rozhodně nepřeháním, když řeknu, že naše rodina i já osobně – vděčíme školním jídelnám minimálně za klid po mnoho let. Nejspíš by to potvrdila každá máma, která zůstala na děti sama a musela počítat každou korunu. Totiž že vědomí toho, že děti dostanou ve škole teplé kvalitní jídlo, je prostě k nezaplacení.

Ale popořádku…

Narodila jsem se v roce 1973, takže moje vlastní vzpomínky na školní jídelny pocházejí převážně z osmdesátých a začátku devadesátých let minulého století. Přesto všechno, co školní jídelny tehdy trápilo za nešvary, musím vyzdvihnout úžasně nakynutý, hutný a šťavnatý makovec, který vyráběly kuchařky ZŠ Fr. Křižíka v Praze, takový se mi nikdy nepovedl ani v domácích podmínkách.

Kdyby mi někdo tehdy jako dospívající holce řekl, že školní jídelna bude jednou můj spojenec, nedovedla bych si představit, v čem to asi může spočívat. Pak ovšem život předvedl velká salta a každé ulehčení situace se velmi hodilo. Podotýkám, že do školního stravování (od školek až po menzy) jsem poslala dva jedince vychované k tomu, že k jídlu i u jídla se chováme slušně, něco chutnat nemusí – ale vybírat si na to není prostor a zkoušet nová jídla může být fajn dobrodružství.

Fakt, že dnes už jídelny vaří mnohem pestřejší stravu to celé jen usnadňoval. Moje děti v nich od školky až po vysokou dostaly tisíce obědů.

A teď se tedy loučíme

Takže, díky školní jídelny, za to, že mrňouskové dostali super oběd ve školce za pár korun a já měla starost jen s těmi dalšími jídly – když jsem si koupila kozačky a sama jedla týden jen chleba s máslem. Že jste (přísahám, že je to pravda) vařily tak dobře čočkovou kaši, až jsem ji nemusela doma vařit já (neboť jsem mistrovství kuchařek z 6. ZŠ Mladá Boleslav nedosáhla). Té samé jídelně díky za to, že když moji synové začali překotně růst a nabírat v pubertě parametry budoucích reprezentantů v ragby, krmili jste je ohromným množstvím kvalitního jídla. Jinak bych snad musela vyloupit

banku a zemřít vyčerpáním u plotny. Stačilo, že na mě byly snídaně, svačiny a první i druhá večeře. Příklad večeře patnáctiletého ragbisty: 2 plátky vepřového masa, ½ sáčku rýže, ½ litru kefíru, 2 banány, sýr cottage a krájená zelenina.  Díky společné školní jídelně 7. a 8. ZŠ v Mladé Boleslavi, kterou máme za rohem, že se tam dalo chodit pro obědy a další jídlo, když celou rodinu ochromila moje vážná nemoc. A dalo by se pokračovat.

Já sama jsem si to řekla opravdu mnohokrát, jak mi školní jídelny usnadnily život. A kluci? Znáte děti… Nicméně, když pak starší syn díky ragby odjel v šestnácti letech do Anglie studovat, vyjádřil se o školní jídelně v prestižní škole uprostřed vřesovišť dost nevybíravým způsobem. Fish and chips prý nechce vidět už nikdy a prý by stálo za to, aby se tamní kuchařky vydaly do Čech na exkurzi naučit se uvařit alespoň trochu poživatelnou rýži.

Foto úvod: Freepik.com

Rodinné fotografie v článku použity se souhlasem Jany Divišové a synů Vlastimila a Vladana