Školní stravování po japonsku

Před několika dny jsem na internetu shlédla video, které představovalo stravování dětí v jedné japonské základní škole. Vše, co jsem v něm viděla, bylo tak rozdílné oproti našemu systému, že mě napadlo podělit se o některé postřehy s vámi. A nejde přitom vůbec o to, co měly děti na talíři…

Hned v úvodu videa najdete titulek s principem, kterým se ve zdejší škole řídí: 45 minut školního oběda má pro vzdělávání dětí stejný význam jako hodina matematiky nebo čtení. Je tedy patrné, že ke společnému školnímu obědu zde přistupují se vší vážností.

Krátký film začíná tím, že jedna z žaček předvádí, jak je na svůj oběd ve škole připravená. Ukazuje, že si z domova odnáší látkový ubrousek, jídelní hůlky, zubní kartáček a hrníček, ale také zástěrku, čapku na hlavu a roušku přes ústa, aby se mohla, stejně jako její spolužáci, před jídlem převléknout.

Připravujeme oběd

Obědy se připravují ve školní kuchyni, přičemž se důkladně sleduje původ surovin. Jsou používány plodiny vypěstované ve školní zahradě, o kterou se starají sami žáci. Při nákupu zboží se upřednostňují lokální potraviny. Nepoužívají se polotovary, vaří se ze základních surovin. Po uvaření oběda ho kuchaři připraví pro jednotlivé třídy do přepravních nádob, které uchovávají ve speciální místnosti. Tam si pro oběd přijdou za doprovodu učitele děti, které mají v konkrétní třídě službu. Odnesou si s sebou i potřebné čisté nádobí. Ještě než odejdou, nezapomenou tito žáci poděkovat kuchařkám za vynikající oběd.

Obědváme ve třídách

Po příchodu do třídy nastává chvíle servírování. Děti totiž obědvají ve svých třídách na stolech, které si předtím prostřely ubrousky z domova donesenými a hůlkami. Připraví si i své zubní kartáčky a hrnečky. Jídlo rozděluje na talíře služba. K obědu, který sestává ze zeleninové polévky a ryby v hruškové omáčce s bramborovou kaší, patří ještě chléb a krabička mléka. Děti si popřejí dobré chutnání a pouštějí se do jídla. Jedna ze žaček připomíná, že brambory vypěstovali a sklidili šesťáci na školním pozemku a hrušky v omáčce pocházejí od blízkého farmáře. Je zajímavé, že ve třídě s nimi obědvá i učitel. Po celou dobu je sleduje a podporuje je v samostatnosti. Děti jsou veselé, smějí se, při jídle si povídají, ale jsou ukázněné. Po obědě si společně vyčistí zuby.

Úklid a likvidace odpadů je na nás

Ušpiněné nádobí naskládají děti do košů a služba je odnese zpátky do školní kuchyně. „Mléčná služba“ mezitím vybere od spolužáků prázdné krabičky od mléka, vymyje je a dá na určené místo sušit. Obaly se dále využívají jako druhotná surovina.

V závěru krátkého filmu je vidět, že děti v této škole také uklízejí – zametají a vytírají třídy, schodiště, chodby i tělocvičnu.

Inspirace pro nás

Překvapilo mě, jak jsou japonské děti vedeny k práci. Pěstují a sklízejí zeleninu na školní zahradě, přenášejí jídlo do třídy a odnášejí špinavé nádobí zpátky do kuchyně. Samy si rozdávají jídlo. A co teprve závěrečný úklid celé školy! I malé děti tak poznávají důležitost práce, mají k ní úctu a určitě tím zlepšují i svoji šikovnost. Myslím, že kdyby si naše děti musely po sobě aspoň občas uklidit, ubylo by poházeného ovoce kolem školních budov…

Velmi vysoká pozornost je věnována hygieně. Nejenže si žáci před obědem obléknou zástěrky, čepičky a roušky a učitel dohlédne, aby si řádně umyly ruce, ale po jídle si společně vyčistí zuby. Sleduje u nás někdo to, jestli si děti před jídlem vůbec myly ruce?

Zajímavé pro mě také je, jak se při výběru surovin zdůrazňuje jejich místní původ a jak jsou s tím seznamovány i malé děti. I když se v našich končinách začíná původ surovin také více sledovat, nedovedu si úplně představit, že by paní učitelka dětem při obědě vyprávěla, odkud jsou brambory nebo jablka, která právě jíme…

Dost možná, že to takhle nevypadá v každé japonské škole, ale určitě bychom se mohli něčím inspirovat. Žijeme sice v jiném kulturním prostředí, ale řada věcí je pro všechny lidi společná. A úcta k práci patří podle mého názoru k těm důležitým.

Zdenka Macháčková je vedoucí ŠJ ve Všestarech