Krajské konference trošku jinak

Je 9.10.2006 pět hodin ráno a mě kokrhá budík. Otevřel jsem oči a zdálo se mi, že jsem teprve před chvilkou šel spát. Nejsem až tak daleko od pravdy. Celý víkend a nedělní noc jsem protelefonoval, emailoval a probděl nad dolaďováním přednášek s úzkostí, aby bylo vše perfektní a zda jsme na něco nezapomněli. Nic naplat, musím vstávat, protože za pár hodin startuje podzimní turné konferencí Jídelen.cz.
Se slovy „Já toho kohouta jednou stejně zabiju“, vypínám budík, provádím ranní hygienu a vyrážím před dům, kde mě nabírá kolega a veze na firmu, kde máme nabalený „Cirkus“ (tak říkáme našemu Fordu Tranzit, který se stane na několik týdnů našim domovem).

Vyrážíme
Jsme všichni a vyrážíme na premiérovou konferenci. V autě se ještě radíme, rozdělujeme si úkoly a probíráme plán akce. Přejeme si, ať není silnice a hlavně Praha zacpaná. Naštěstí dorážíme na místo včas. (Ptáte se proč tolik nervozity a příprav s konferencemi, kterých jsme již udělali přes 150? Už by taková akce měla být pro nás rutinou, ne? Jde o obavu, jak akci přijmete. Budou se Vám líbit přednášky a přednášející? Budete spokojení tak, abyste si řekli: „dnes byla konference pěkná, nebyla to ztráta času.“)
Vybalujeme náš Cirkus a začínáme připravovat aparaturu. Mezi tím se začínají sjíždět i naše partnerské firmy. A já vím, že i s těmito lidmi bude spojen náš další konferenční život. Všichni jsme taková velká rodina, která se sejde většinou jen na dobu konferencí. Všechno musí být připraveno nejpozději do 08:30h, protože to je čas, kdy začínají přicházet první přespolní účastnice konference, které někdy jedou i několik hodin, aby se mohly účastnit naší akce. V tu dobu přípravy vrcholí a v sále to vypadá jako v mraveništi.
Je 09:05h. Většina účastníků je již na svých místech, někteří korzují mezi vystavovateli a jsou v družném hovoru. Moje nervozita vrcholí. Začínáme.

Turné začíná
Konferenci startuji aktualitami z portálu Jídelny.cz. Program konference je hodně nabitý, přednáška stíhá přednášku, vše je proloženo informačně propagačními bloky. Hodně účastníků je již z toho informačního bombardování značně unavených a tak se těší na přestávku. Konečně konferenciér vyhlásí toužebně očekávanou přestávku, aby se účastníci mohli protáhnout a trošku odpočinout a už je zase svolává na další část přednášek. Poslední jde na řadu odvážná vedoucí, kterou jsme uprosili, aby přednesla svým kolegyním, jak to vypadá u nich v jídelně. Na to, že prý byla hodně nervózní, zvládla představení jídelny na výbornou. Ještě pár dotazů a dopolední část akce končí. Valná většina účastníků odchází domů a já si říkám, zda se jim konference líbila. Také naši partneři balí své stánky a já vím, že je čeká několikasetkilometrový přejezd k jejich rodinám a na další konferenci, která je možná stejně tak vzdálená od jejich domovů jako ta dnešní. Tím ale akce nekončí. Ještě nás čeká školení hygienického minima..

Balíme náš cirkus a jedeme dál
A je po všem. První konference skončila a všichni účastníci už odešli. Začínáme balit a sdělujeme si bezprostřední dojmy a zážitky. Mezitím máme celé auto sbalené a vítáme na palubu Cirkusu křehkou ženu, která s námi bude sdílet osud kočovníků až do poslední konference. Odvážná to žena! Dámy, ani si nedovede představit, jak to vypadá v autě, kde žijí celý týden čtyři chlapi.
Vyrážíme do Liberce. Je krásný a teplý podzim, všechny dálnice a silnice jsou nám důvěrně známé a tak vymýšlíme, jak si zpříjemnit osud kočovníka. Naštěstí s sebou máme ostříleného turistu, který zná v naší zemi skoro každý kámen. Slovo dalo slovo a my parkujeme náš Cirkusový Tranzit na vyhlídce u Drábských světniček. Docela mě bavilo dívat se na udivené obličeje domorodců, když z auta vyskákali „turisti“ v sakách, kravatách a lakýrkách, kteří se hrnou po zelené turistické značce na vyhlídky a fotí krajinu a sebe mobilními telefony.

Jdeme na večeři
Stmívá se, my jsme hladoví a unavení z čerstvého kyslíku, na který naše kancelářské organizmy nejsou zvyklé. Rozhodnuto, jdeme na večeři. Restaurace i obsluha je příjemná. Trošku mě překvapuje monotematická odpověď na třetí vybraný pokrm z jídelního lístku: „Je mi líto, ale to také už nemáme“. Zmocňuje se mě zoufalství, zda vůbec ještě dostaneme něco k jídlu. A to zdaleka nebylo vše. Jaké bylo mé překvapení, když jsem u baru identifikoval pobíhat malého tvora. Jééé, myška! Ptám se obsluhující slečny, zda ví, že má za barem myš. S klidným výrazem (o kterém nebylo pochyb, že je upřímný) mi řekla, „Já vím a proto za bar nechodím, bojím se myší“. Chudák, kdyby věděla, že s námi u stolu sedí odborník na hygienu a že se pohybujeme v oblasti, kde něco podobného by bylo nepřípustné. Nicméně vyrážíme na další pouť alespoň najezení.
Do Liberce jsme přijeli už pod rouškou noci, a ani to nás neodradilo, abychom se zašli podívat ještě na překrásnou dominantu Liberce, na libereckou radnici. Do postele se dostáváme lehce po půlnoci.

Přes celou republiku
Vím, že po další akci nás čeká jeden z nejdelších přejezdů z Liberce až do Zlína. Cestou se stavíme na Panské skále a jsme domluveni, že ve Zlíně se setkáme s šéfredaktorem Jídelen.cz.

Do Zlína dorážíme po 21:00h značně hladoví. Dostáváme typ našeho šéfredaktora, že v hotelu, kde jsme ubytovaní, dělají prý výborný Tatarský biftek. Ukecávám naší křehčí část posádky a dáváme si Tataráka. Když ho obsluha přináší, vybavuje se mi hygienická přednáška z toho dne o tom, jak syrové maso a vejce jsou největším zdrojem Salmonely a že každá školní jídelna by se Salmonely měla bát jako čert kříže. Naštěstí jsme přežili a další akce proběhla bez nutnosti přednášku zprostředkovat bezdrátovým přenosem z toalety.

Směr Jihlava
Ve Zlíně nás příjemně potěšil i darovaný čerstvý burčák od partnerské firmy z Moravy. Je rozhodnuto, že cestou do Jihlavy budu řídit já jako jediný abstinent. Cesta byla veselá a já jsem byl kárán, že pokud rozliji kelímky s burčákem, budu čistit auto (to je spravedlivost, co?). Modlil jsem se, aby tomu tak nebylo a záviděl jsem osádce vozu jejich veselí v době, kdy já jsem se potil za volantem a řešil největší dilema. Jet normálně po silnicích podobající se tankodromu a pravděpodobně čistit auto a nebo jet pomalu a nestihnout hotel a kdo ví, kde potom budeme spát? Naštěstí jsme měli jak čisté auto, tak i střechu nad hlavou. Jen příště asi raději budu pít.

Ach, to ranní vstávání
Je 06:00 a mě zase kokrhá budík. Otvírám oči a přemýšlím, kde jsem. Určitě nejsem doma ale kde jsem? Z druhého pokoje na mě řvou spolubydlící, abych toho kohouta umlčel a mě svítá, jsem na konferenčním turné a je třeba vstávat a připravit se na další konferenci, která začíná za pár hodin.

To je útržek (první týden) mého pohledu na konference, pohledu z druhé strany. Děkuji partnerským firmám za to, že nám umožňují pořádat konference pro účastníky zdarma. Děkuji všem přednášejícím za jejich čas, který strávili tím, že pro Vás připravili zajímavé přednášky a že byli ochotní s námi kočovat odloučeni od rodin. A hlavně chci poděkovat všem účastníkům, že se zastavili a že byli skvělým publikem. Doufám, že se jim konference líbila.
A co dodat? Nashledanou na dalších konferencích Jídelen.cz.

PS: přiložené fotografie byly pořízené mobilním telefonem, tak prosím, buďte shovívaví k jejich kvalitě.

Jiří Plzák, ředitel společnosti Jídelny.cz