Odpovědi z Krajských konferencí

Na podzimních Krajských konferencích byl velký zájem o blok dotazů a odpovědí. Přednášející v něm popisoval mnoho problémových situací, ke kterým ve školních jídelnách dochází, a nastiňoval jejich řešení. Kromě toho se však také diskutovalo nad podněty, které přicházely přímo od obecenstva. S některými vás seznamuje i následující rozhovor s moderátorem celého bloku, Ing. Vladimírem Burešem.

Obsahem tvé přednášky na podzimních Krajských konferencích byly odpovědi na časté dotazy z jídelen. Měly ty otázky něco společného, nebo byla každá jiná?

Všude byl zájem o podobná témata, která se zpravidla točila kolem covidu a s ním souvisejících nejasných situací. Předem připravených jsem měl 18 otázek a odpovědí a zhruba polovina z nich reagovala na covidovou situaci. Např. můžeme proplácet roušky strávníkům? Máme je proplácet zaměstnancům? Nebo se lidé často ptali na to, jak se na nějaká podobná nebezpečí líp připravit.

Ohledně covidu zkrátka panuje spousta nejasností. Tím, jak přišel úplně neočekávaně, nejspíš si mnoho z nás říká, že jsme jako celá společnost něco zanedbali.

Tak určitě přišel neočekávaně. Na druhou stranu já na přednáškách často zmiňuji, že se na covid nesmíme vymlouvat. Zákony nikdy nemohou postihnout úplně všechny situace, které v praxi nastávají. Spíš tvoří takový rámec a daná organizace si v konkrétních detailech musí rozhodnout sama. Musí se prostě v duchu těch zákonů pokoušet najít odpovědi i na to, na co příslušný zákon neodpovídá.

Ano, mně se zdá, že právě vyhláška o školním stravování obsahuje docela dost nástrojů k tomu, jak se s těžkostmi v době covidu vypořádat.

To určitě. Vezměme si třeba jednu z častých otázek: Co dělat, když kvůli covidu zůstane dítě doma a společně s ním musí do karantény celá třída – vrátí se rodičům peníze, nebo nevrátí? Vždyť oni si ten oběd nemůžou vyzvednout. A já na to odpovídám, že to ale není otázka, která souvisí s covidem. Protože ta otázka to byla i před covidem. Dítě si mohlo zlomit nohu a byla úplně stejná situace. Odvezli ho do nemocnice, rodiče si nemohli vyzvednout oběd, ten propadl a nikdo to neřešil, všichni si s tím uměli poradit. A teď je covid, najednou se na stejnou situaci vedoucí ptají a mají pocit, že kvůli covidu by se to mělo řešit nějak jinak.

Takže platí, že v takových mimořádných situacích máme hledat nějaké obecné vzorce jednání, podobnosti s jinými situacemi, a nevytvářet nové předpisy jenom proto, že je tady covid?

Určitě, já doporučuji najít obdobnou spojitou situaci, která v minulosti nastávala, která byla v něčem podobná, a pokusit se ji – přestože tentokrát je vyvolána covidem – řešit stejně jako minule, nevymýšlet pořád nové varianty.

Je nějaká otázka z těch 18, o které se na konferencích hodně diskutovalo, nebo se objevuje i jinde než na konferencích?

Tak například dítě onemocní s covidem, celá třída jde do karantény – a teď jak to vyřešit. Nebo nevyzvednuté obědy. Neustále se opakuje dotaz, jestli strávníci, kteří si v dalších dnech nemoci přihlásí oběd, mají zaplatit plnou cenu nebo ne. Nebo jestli strávníkům, kteří si v dalších dnech oběd přihlásí, ho objednat, nebo odhlásit. Oni prostě mají přihlášený oběd, je to druhý den neplánované nepřítomnosti a třeba si ho jenom zapomenou odhlásit. Většinově panuje názor, že správně by měli zaplatit plnou cenu, ale ona je to pravda pouze v případě, že to jídlo, které má strávník neoprávněně přihlášené, si také vyzvedne. A pokud si ho nevyzvedne, tak mu jídelna plnou cenu účtovat nemusí.

Nemusí, nebo může?

Nemusí. To už naráží na jemné nuance, jak jídelny s nevyzvednutým jídlem hospodaří. Jsou některé jídelny, které řeknou, že jídlo jim nezbývá, protože ho rozdají na přídavcích. Tím pádem jim nevznikne žádná škoda, strávník zaplatil potraviny, jídlo se uvařilo, spotřebovali jej ostatní oprávnění strávníci, takže není co doúčtovávat.

Tedy strávník zaplatí potraviny, protože si to objednal, a ostatní režie zaplatí ostatní, protože to spotřebovali.

Ostatní režie zaplatí stát, protože souvisí se stravováním ostatních strávníků, kteří nárok na stravu mají. Ale může být jiná jídelna, která řekne, že pokud si někdo takhle odhlásí jídlo, tak nemá jak ho využít, to jídlo jde tzv. „do kanálu“ a vzniká jim škoda přinejmenším v těch větších režijních nákladech. A mají taky pravdu. Teď jde o to, jak se dané zařízení rozhodne, jestli doúčtuje plnou cenu, nebo doúčtuje jenom tu věcnou režii, protože mzdové náklady se nezvýší – a tam už se může rozhodovat ředitel.

Už vidím pana ředitele, který se rozhodne doúčtovat plnou cenu a hned přemýšlí, jestli se nejedná o doplňkovou činnost. Je to doplňková činnost?

Pokud by stravování dětských strávníků v době nemoci bylo výjimečnou situací, tak na to doplňková činnost být nemusí. Jestliže některá situace vzniká v jídelně nahodile, může se to řešit v rámci hlavní činnosti. Ale pokud se z toho stane systém a jídelna běžně stravuje děti v dalších dnech nemoci, připouští to, povoluje to, tak je to standardní doplňková činnost.

V rámci přednášky jsi nechával prostor pro dotazy z publika. Jak moc jej vedoucí využívaly?

Bylo to různé. V jednom městě se stalo, že prvních 10 minut se řešily pouze dotazy z pléna. Ale v jiném městě nebyl jediný dotaz.

Je u vedoucích dostatečná odvaha se ptát a hledat u znalých lidí řešení?

Vidím trend, že se odvaha zvětšuje. Na akcích Jídelny.cz se lidé ptají víc už na tom začátku. Byl jsem překvapený tím, že ve většině měst mi nedalo moc práce už na začátku vyvolat diskuzi. V minulosti to bylo těžší. Moc by se mi líbilo uspořádat seminář, který bude složený jenom z otázek z pléna.

Jaký byl tvůj celkový dojem z konferencí?

Rozhodně mám dojem, že vedoucí jsou moc rády, že se mohly znovu sejít, osobně se potkat a diskutovat – ať už mezi sebou, nebo s lektory. Bylo to podle mne vidět na všech částech těch akcí. Druhý dojem je ten, že už se s covidem nějak naučily žít a vnímají to jako běžnou součást své práce. Jsou zvědavé, chtějí v tom mít jasno, ale už se s tím nestresují jako s něčím naprosto neočekávaným.

Ing. Pavel Ludvík – vedoucí redakce portálu Jídelny.cz