Komentovat 
Popelářka duší i tělem. A taky trochu detektivka na stopě odpadu
Vždy, když se mě někdo zeptá, jaké mám zaměstnání, odpovídám, že jsem popelářka. Není to jen zaměstnání, je to duševní postižení, které se i v běžném životě projevuje různými úchylkami, jako je ustavičné hlídání, jaké odpadky a kam vyhazují rodinní příslušníci, jestli správně třídí odpad. Nebo například tak, že na každé dovolené nebo i malém výletě sleduji, jaká firma sváží odpady, jaký systém sběru odpadů provozuje a hlavně, jaká zařízení k nakládání s odpady se v dané lokalitě vyskytují.
Není výjimkou můj zájem o prohlídku nedaleké skládky, ideálně zrekultivované, to aby si rodina myslela, že jsme na výšlapu na ten zajímavý pravidelně oblý kopec, na jehož vrcholu mohu šokovaným výletníkům sdělit, že stojí pod miliony kubíků odpadků a zeminy. Nutno dodat, že tyto výlety se dají uspořádat jen párkrát – nebo případně s obměnou spoluvýletníků – protože taková lest je celkem snadno prohlédnutelná. Pravidelně oblé kopce v blízkosti měst se v naší kotlině až na výjimky nevyskytují.
Ráno v montérkách a jedeme
Jako zaměstnankyně soukromé odpadové společnosti jsem přišla do styku s tzv. gastroodpady až v posledním článku řetězce nakládání s odpady. Pokud je řeč o gastroodpadech, vybaví se mi vždy podivná hnědá hmota v bílých nebo modrých soudcích a spousta podmínek a lhůt, jejichž dodržování v praxi není snadné dostát.
Vstávám v 5 hodin ráno, zhltnu kafe a jedu do práce. Převléknu se do montérek a jedeme.
Sběr gastroodpadů probíhá nejčastěji do těsnících plastových nádob (soudků, popelnic apod.). Výběr těchto nádob je vhodné přizpůsobit jak podmínkám ve školní jídelně nebo jiném zařízení, kde odpad vzniká, tak systému sběru, resp. zařízení, které odpad zpracovává nebo odstraňuje. Samozřejmostí je, že firma, která odpad sváží, musí mít:
- platné oprávnění k nakládání s odpady dle zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech – obvykle formou rozhodnutí krajského úřadu (nebo MHMP v Praze),
- smlouvu se zpracovatelským zařízením (např. bioplynovou stanicí) nebo provozovat takové zařízení přímo,
- registraci jako přepravce odpadu v systému ISPOP (Integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností),
- systém evidence odpadů, což v praxi znamená, že provozovna (např. školní jídelna) od firmy dostává vážní lístky nebo evidenční listy odpadu – obvykle v papírové i elektronické podobě,
- zajištěné pravidelné mytí a dezinfekci shromažďovacích nádob, nebo výměnu za čisté (nepřípustné je pouze přelití obsahu do jiné nádoby bez výměny nebo čištění).
Školní jídelna má navíc právo (a vlastně i povinnost) si tyto dokumenty a záznamy vyžádat a archivovat – ať už kvůli případné kontrole z hygieny, inspekce, nebo kvůli internímu systému kvality.
Smrad, mouchy a fermentace
Ve své praxi jsem se setkala se širokou škálou zařízení, která zpracovávají nebo odstraňují odpady. Nakládání s gastroodpady je však specifické. Zařízení, která s těmito odpady nakládají, musí mít vyřešeny zejména požadavky na údržbu a dezinfekci nádob, ale také na hygienizaci odpadů – což nejčastěji znamená zahřátí na teplotu nad 70 °C po dobu alespoň 60 minut (dle nařízení ES č. 1069/2009).
S nákladním autem plným soudků dorazíme do bioplynové stanice. Do nosu mě praští neuvěřitelný puch. V létě se nejde vyhnout mouchám ani dotěrným vosám. Vyložíme soudky, které si převezme místní směna. Soudky s jejich nevábným obsahem je potřeba otevřít a vylít do žlabu, kterým odtékají do jímky, kde dojde k hygienizaci. Jejich dalším osudem je fermentor – prostor, kde se obsah smísí s ostatními odpady a dochází k řízené fermentaci. Fermentací vzniká:
- bioplyn, který je prostřednictvím kogenerační jednotky přeměněn na elektřinu,
- fermentát, biomasa, která se může po několika měsících zrání použít jako hnojivo,
- perkolát, odpadní tekutina, která se vrací zpět do cyklu, aby pomohl rozkladu další dávky odpadu
Velkým problémem všech vstupujících odpadů je přítomnost různých nečistot a příměsí, nejčastěji obalů. Pro takové případy existuje mobilní vybalovací linka. Balené pečivo se dá ručně vybalit na manipulační ploše – další vizitka doby plastové.
Nejlepší odpad je ten, který nevznikne
Nejlepším odpadem je totiž ten, který nikdy nevznikl. A tak i sběru gastroodpadů předchází rozhodnutí, co ještě odpad není. Legislativa umožňuje nespotřebované potraviny nebo hotové pokrmy dále distribuovat – ať už do potravinových bank nebo prostřednictvím iniciativ zaměřujících se na omezení plýtvání jídlem.
Pokud se s jídlem nedá již nic udělat, zbývá ještě třídění na rostlinné a živočišné složky. Rostlinné složky lze zhodnotit v kompostárně, kde řízeným procesem vzniká kompost – přírodní hnojivo. Živočišné složky však spadají pod přísnější režim – buď spalování, nebo hygienizace v bioplynové stanici. Tyto odpady mohou obsahovat patogeny (slintavka, mor prasat, BSE, průjmová onemocnění) a riziko je nutné minimalizovat.
Za nesprávné nakládání s potravinovými odpady hrozí statisícové pokuty. Podle pracovníka České inspekce životního prostředí je nejčastějším prohřeškem vylévání použitých olejů a tuků do kanalizace. Nejenže tím dochází k porušení zákona o odpadech, ale také k poškození kanalizace a kontaminaci vodního prostředí.
Když víme víc, plýtváme míň
Když se denně potýkáte s barelem plným zbytků, začne vám vrtat hlavou, jestli by tam toho nemohlo být míň. Týmy školních jídelen vymýšlejí pro své strávníky pestré jídelníčky, vymýšlejí tématické dny a edukační programy, ale co děti snědí a co ne – to se rozhoduje jinde. Jeden z tipů, jak s dětmi o zbytcích z talíře mluvit je ukázat jim, co se s nedojedeným obědem děje dál. Kam míří, jaká zařízení ho zpracují, co všechno to obnáší – a že i zbytek má svůj dopad.
Protože každá lžíce, která neskončí v barelu, má smysl. A čím víc o tom víme, tím víc toho můžeme změnit.
Diskuze