První zkušenosti se stravováním malých Ukrajinců

Když se do naší země dostaly první ukrajinské děti a zamířily do škol a školních jídelen, nejvíce se diskutovalo o tom, kdo jejich stravu zaplatí.

Postupem času se zjišťuje, že to není jediný a největší problém – zejména díky tomu, že český člověk má ještě pořád dobré srdce a potřebným je ochoten přispět. Úskalí je více a jsou jinde. Jak se děti přizpůsobí českému systému školního stravování? Jak jedly na Ukrajině, zvyknou si na naši stravu? Dorozumí se vůbec?

Na jedné straně přicházejí názory, že Ukrajina je vyspělá země, že život se tam neliší od toho našeho a že její nejmladší obyvatelé nebudou mít s přijetím našich zvyklostí problémy. Na druhou stranu mnozí upozorňují, že na Ukrajině jsou značné rozdíly mezi regiony, velké sociální nerovnosti a že pro lidi ze zaostalejších oblastí budou naše systémy těžko pochopitelné. Někteří vyjadřovali obavy, že lidé na Ukrajině se stravují zcela jinak než u nás, jiní tvrdili opak.

Kontaktovali jsme řadu školních jídelen v naší zemi a ptali jsme se na jejich zkušenosti z prvních pár týdnů školního stravování malých Ukrajinců.

Dorozumět se je složité

Ukazuje se, že problémy s cizí řečí, umocněné cyrilicí, jsou docela velké, a to na obou stranách. Ne všude je možné Ukrajince udržovat ve skupinách doprovázených překladatelem. Výhodné je, když ukrajinské dítě mluví rusky nebo anglicky nebo když má spolužáka Ukrajince, který zde žije již delší dobu. K tomu často dochází na velkých městských školách. Takovou zkušenost má Monika Křtěnská, vedoucí ŠJ Chvaletická v Praze: „Máme 800 strávníků, z toho 30 Ukrajinců a skoro každý má někoho, kdo mu potřebné věci dokáže přeložit. Často takto pomáhají ukrajinské děti, které zde žijí již delší dobu.“

V opačném případě rozhovor vázne a závisí na schopnosti bleskově ovládat překladač v mobilu s hlasovým zadáváním. Trefně to komentuje Zuzana Nyčová, vedoucí školní jídelny ZŠ Schulzovy sady ve Dvoře Králové: „Problém s dorozumíváním určitě máme – všichni neustále chodíme s mobilem a překládáme pomocí něho.“ Mnohé jídelny jsou za pomoci učitelů schopny připravit jídelníček v ukrajinské cyrilici a mají v ní připravenu i přihlášku ke stravování, příp. další pokyny.

Má to výhodu: jídelny uvádějí, že dorozumívání a překlady jídel do ukrajinštiny jsou pro ně velkou zkušeností.

Strava nás odlišuje

Řada ukrajinských dětí a studentů zejména zpočátku projevuje velkou nedůvěru k našim jídlům. A to nejen ke knedlíkům, ale i k takovým jídlům globalizovaného světa jako jsou špagety. Nedivme se, děti jsou konzervativní. Když ale ochutnají, často jejich nedůvěra mizí. Jenže jídelny dobře vědí, že než děti ochutnají všechno, může to trvat měsíc, dva i více.

Je těžké posuzovat postoj ukrajinských dětí k našim jídlům, protože mnoho z nich prožilo při útěku velký šok, který jejich chování u jídla poznamenal. Často je také obtížně zjistit, jestli ukrajinský strávník našim jídlům prostě nedůvěřuje, nebo zda je jen zhýčkaný a rozmazlený stejně jako naše děti a místo oběda – má-li peníze – si koupí něco na ulici. Jinak si nelze vysvětlit zprávy, že tamti dávají přednost luštěninám a jinde čočku nevezmou do úst. Nebo naši nejsou zvyklí na moučné výrobky a pokrmy, zatímco v jiné jídelně s nimi nemají problém. Někde si jídlo velmi chválí a jinde po měsíci stravování rodina své děti na čas odhlásí, že prý si musí pomalu zvyknout na českou stravu.

Postoj dětí k odlišnostem naší stravy výstižně popisuje ředitel ZŠ Jižní v Praze Daniel Kaiser: „Nechtějí polévku – moc to nechápeme, protože na Ukrajině je polévka součástí menu. Jídla, která znají jedí, jídla, která jsou typicky česká, se bojí ochutnat. Pokud ale ochutnají, tak i snědí. Nechápou, že „škubánky s mákem“, „buchty“ nebo jiné sladké jídlo je hlavní chod a nikoliv zákusek. Stalo se, že si vzali oběd č. 1 (maso a rýže) a ještě si chtěli vzít škubánky u oběda č. 2. Mnohé děti neznají příbory, často jí jen vidličkou a lžící, učíme je to.“

Podobné zkušenosti mají ve školní jídelně v Šumperku: „První týden se stravovali hrozně. Byli ufrfnění, mysleli jsme, že aspoň špagety jim půjdou, ale ne, chtěli jen suché. Také knedlík nechtěli, ale to jsme tušili, to je česká specialita, také jen suchý. Teprve až ochutnali od spolužáka omáčku, tak si došli i pro ni.“

Vedoucí ŠJ Hejnice v Libereckém kraji říká: „Vaříme pro Ukrajince na ubytovně a jídlo si odnáší v jídlonosičích. Nejsem s nimi v přímém kontaktu, ale zatím nás prý chválí. Zpočátku jsem raději vařila brambory, rýži apod. Pak jsem riskla knedlík. Snědli ho, ale říkali, že je v tom moc mouky, tu oni asi moc nemusí.“

Zajímavý postřeh má ředitelka ŠJ Novolíšeňská v Brně Růžena Žižlavská: „Všimla jsem si, že jsou zvyklí ke každému jídlu přikusovat chleba, i třeba k masu s přílohou. V naší jídelně zaměstnáváme dvě ukrajinské kuchařky, ta, co je zde delší dobu, už přivykla našim zvyklostem, ale u té novější vidím, že také ráda sáhne po chlebu. Mluvila jsem i s jednou ukrajinskou maminkou, které se divila, že v jídelníčku máme tak málo chleba.“

K tomu, jak ukrajinské děti akceptují naši stravu, se vedoucí ŠJ Chmelnice v Praze Zuzana Tíkalová vyjadřuje takto: „Polovina stravu odmítá, polovina jí normálně. Jsou mezi nimi vidět rozdíly: někteří opravdu utekli před válkou a nemají žádné prostředky, jiní se sem přistěhovali k rodině, která tu již pracuje, a peníze na stravu mají. Ti, co mají nouzi, jsou opravdu vděčnější. Děti do 5. třídy jsou přihlášené ke stravování skoro všechny, u starších tomu už tak není, ty jsou vybíravější.“

Větší skupina ukrajinských rodin bydlí ve Dvoře Králové. Část dětí chodí do ZŠ Schulzovy sady a tamní zkušenosti popisuje vedoucí zdejší jídelny Zuzana Nyčová: „Vím, že ne všechny děti se u nás stravují. Důvody jsou různé, některým asi vaří jejich matky doma. Můžou si vybírat ze dvou jídel a vždy si vyberou, velký zájem o maso.“

Přihlašování jídel

Jako velká výhoda (a někdy i nutnost) se ukazuje, když má jídelna přihlášky ke stravování a jídelníčky připraveny v ukrajinštině. Zejména v malých školách se obtížně hledá někdo, kdo by dítěti název jídla přeložil a vysvětlil zvyklosti při objednávání jídel. Proto hodně škol ukrajinským dětem nedává na výběr, objednává jim jedničku a k objednávání je pustí, až se trochu seznámí s prostředím.

Podle ředitele Kaisera je to logické: „Počítáme s tím, že objednávky druhého jídla začnou v okamžiku, kdy budou integrováni do českých tříd a spolužáci jim pomohou s překladem a výběrem u boxu.“

Vedoucí Tíkalová, v jejíž jídelně se stravuje 700 dětí, z toho 34 ukrajinských, popisuje své zkušenosti v této oblasti takto: „Pozor, oni nerozumí česky. Nejsou schopni si objednat, odhlásit, nemusí rozumět našim pokynům. Je nutná součinnost s třídními. Zájem o stravu zjišťujeme až ráno na místě, jak ve školce. Je dobré, když se dítě naváže na spolužáka, který umí ukrajinsky, rusky nebo anglicky, který mu pomůže.“ A jako zkušená vedoucí přidává ještě další upozornění: „Na začátku se formality moc nedodržovaly. Od dubna doporučuji mít vše ošetřeno písemně. Přeložit přihlášku ke stravování do ukrajinštiny, uvést na ni všechna pravidla pro stravování, mít jasno, jak bude žák platit a zda má prostředky, musí ji vyplnit a podepsat jako naše děti.“

Jejím doporučením také je nějak zablokovat hlášení u výdeje stravy, že ukrajinské dítě nemá zaplaceno, což nastává u řady z nich. Stresuje to nejen děti, ale komplikuje to práci i kuchařkám.

Takové jsou tedy první poznatky ze školního stravování malých Ukrajinců. Budeme rádi, když své zkušenosti zapíšete do diskuse pod tímto článkem.

Ing. Pavel Ludvík – vedoucí redakce portálu Jídelny.cz