Jak kdysi začínalo školní stravování

Aktualizováno k 20.11.2023.

V záplavě informací o kontrolách školních jídelen, o požadavcích neústupných hygieniků a odborníků na výživu, o střetech se strávníky a rodiči, o snižování úvazků a platů působí jako balzám na duši téměř idylické vzpomínání pamětníků na počátky školního stravování. Na doby, kdy se vařilo méně podle předpisů a více od srdce, na doby, kdy strávník byl odolný a salmonelóze podlehl jen výjimečně. Finanční normy, výživové dávky, HACCP – to vše bylo tehdy neznámé a možná o to víc tehdy žaludkem strávníků procházela láska kuchařek.

Počátky školního stravování v Československu můžeme hledat v době po druhé světové válce, kdy bylo třeba zabezpečit přiměřenou výživu dětí, zdecimovaných válečnými událostmi. Ale tehdejší systém školního stravování nevznikal na zelené louce. Využíval dobrých zkušeností charitativních a dobročinných organizací z první republiky nebo neformálních sdružení občanů, kteří cítili, že se školním dětem musí postarat alespoň o jedno teplé jídlo.

Pěkně o těchto dobách vypráví jedna stará paní, která školní docházku absolvovala v době 2. světové války a těsně po ní.

„Do školy jsem chodila do městečka asi čtyři kilometry daleko, přes pole. V létě to byla pěkná cesta, v zimě však jsme do školy chodili zmrzlí jako rampouchy. U nás doma jsme měli jídla dostatek, ale mnozí mí spolužáci měli ve škole přinejlepším jeden suchý krajíc chleba a po vyučování je ještě čekala cesta zpátky, do okolních vesnic a samot. A tak se ve škole rozhodlo, že se žákům bude připravovat polévka, aby se před cestou domů aspoň trochu posilnili. Ale z čeho?

Náš tatínek vzal koně a vůz a začal objíždět lidi ve vesnici. Tam dali pytel brambor, tam pytel fazolí. Někdo daroval zeleninu, jiný hrnec sádla, co kdo měl, to dal. Tatínek všechno dovezl do školy a spolu s ředitelem to uložili ve školním sklepě.

Přípravu polévky dostala na starost paní učitelka, která ve škole učila domácí práce. Vzala houf dívek z vyšších ročníků a společně začaly vařit. Roztopily kamna, připravily potraviny a ve velkém hrnci vařily z toho, co rodiče darovali. Když bylo vše hotovo, přenesly hrnec horké polévky na chodbu a tam dětem nabíraly do misek…

Když jsem byla starší, vařila jsem i já. Co legrace jsme si přitom užili! Ale ne vždy se vše povedlo. Občas jsme v hrnci vařily i to, co jsme neměli. Jednou to byla třeba utěrka…“

V podobném duchu asi vzpomínají na své začátky jen některé z vás, které zažily ve školní kuchyni snad dobu let šedesátých. Čtete nás? Ozvěte se nám, prosím, s nějakou vzpomínkou na tuto dobu dávno minulou.

Možná odněkud z paměti vytáhnete obrázky vaření na starých kamnech nebo rozdělování jídla po chodbách a třídách, protože škola měla jen na zařízení kuchyně a jídelna nebyla.

Možná si vzpomenete na hromadný přesun žactva do vzdálené jídelny, který připomínal spíše běžecké závody, a dokonce se vedly tabulky, kdo kolikrát vyhrál.

Smutnější zážitky jsou z dob, kde se potraviny na oběd sháněly jen těžko, kdy pomeranče mohla dostat jen jedna jídelna v městě a ty druhé musely počkat. Jak jí záviděly…

Ing. Pavel Ludvík – vedoucí redakce portálu Jídelny.cz

Foto: Freepik.com