Jak si udržet motivaci pro práci

Na školní jídelny vzpomínám rád. Chodil jsem pravidelně na obědy a občas se také předbíhal v řadě. Kromě dozoru v hale (obvykle nepříjemného, kvůli tomu předbíhání) jsem však byl spokojený –  vždycky jsem dostal požadovanou porci polévky, oběda a někdy též zákusek či kompot. A většinou mi to opravdu chutnalo. O své spokojenosti jsem se však pochlubil maximálně tak doma. Zpětně vzato, musím ocenit vedoucí té školní jídelny (vlastně jsem ji ani nikdy osobně nepoznal, možná jen z obrázku na nástěnce) a její pracovní kolektiv za řádně odvedenou práci a příjemné vzpomínky. Dnes už vím, že takový servis žákům rozhodně není žádná samozřejmost, a za každou maličkost musí někdo odpovídat.

Každý dělá, co umí

Ano, každý dělá, co umí. Vedoucí jídelny má obvykle na starosti připravit dobrá jídla podle výživových norem a hygienických pravidel pro své strávníky a zajistit přitom řádný chod jídelny. Žáci se pak obvykle spokojí s tím, že mají jídlo na talíři, ale nějaká konkrétní zpětná vazba od nich většinou chybí (výjimkou jsou snad jen nedojedené porce jídel). Tu je však lepší očekávat spíše od nadřízených. Ale ruku na srdce, kdy vás naposledy pochválil váš nadřízený? Kdy vám dal najevo, že se mu líbí, jak vaše kuchyň funguje a že je s vámi spokojený?

Většina z vás asi řekne, že se to děje jen málokdy. A přitom věřím, že si ocenění zaslouží každý – od učitele, přes zaměstnance jídelen až po družinářku nebo údržbáře. Vždyť přece každý člověk je hoden respektu a úcty – a kdo to tak necítí, patrně nebude ani dobrým manažerem.  

Praxe je drsnější

Skutečný život nebývá černobílý. Pochval a dalších forem ocenění není příliš. A kde je málo pochval, tam musí být vyšší chuť skutečně pracovat. Platy zaměstnanců jídelen navíc nejsou nijak vysoké (např. u kuchařek se obvykle jedná o polovinu průměrné mzdy), a denně zažívají hodně dřiny, za kterou by jistě náleželo vyšší ocenění. Navíc se stále zvyšují nároky na dodržování různých předpisů (někdy až nesmyslných), a přibývá administrativy. Je proto obtížné udržet si pro svou práci dobrou motivaci, obzvláště pokud to v minulosti šlo podstatně jednodušeji. Pracuji v sociálních službách, a tam je situace obdobná; syndrom vyhoření nebývá u našich pracovníků výjimkou. Dovolím si tedy několik praktických rad a doporučení, jak se k takové situaci postavit.   

Rozhodněte se

Začnu možná drsněji, ale pravdivě. Je-li vaše frustrace již dost vysoká, máte patrně 2 základní možnosti – buď opustit svou práci, anebo si najít něco, co vám lépe pomůže situaci snést (tj. nalézt novou motivaci, a s ní obvykle i sílu). První možnost je obvykle vnímána jako příliš radikální, ale stojí za to se jí zabývat s odvahou a bez předsudků. Obzvláště obav z odchodu bývá opravdu hodně (mám předdůchodový věk, bojím se ztráty příjmu nebo nového kolektivu, pochybuji nad vlastními schopnostmi a dovednostmi, musela bych dojíždět, atp.).

Moje babička ale říkávala, že zdraví máme jen jedno, a tak odchod z jídelny může být s ohledem na vaše duševní, ale i fyzické zdraví nakonec velmi vítaný. Navíc, pracujete-li s vědomím, že se můžete kdykoliv rozhodnout odejít, jste svobodnější a lépe se vám v práci „dýchá“. V dalším textu se však podíváme více na možnost zůstat ve stávající práci. Co tedy pomůže více se v ní motivovat?

Zjistěte si okolnosti

Rozhodli jste se zůstat. Dobře. Zkuste pochopit, proč se některé věci ve vaší jídelně nebo škole dějí tak, jak se dějí. Co je způsobuje? Jaké důvody pro to které rozhodnutí má váš ředitel/ka? Zjistěte co nejvíce informací o tom, čeho jste vlastně součástí, a uvidíte věci v jiných souvislostech. Např. vaše informovanost o úsporných opatřeních, která školu postihla, vám pomůže mnoho věcí hodnotit jinak.

Budete-li znát záměry školského odboru města, kraje nebo státu, možná lépe pochopíte na první pohled podivná rozhodnutí vašeho ředitele či ředitelky. Ptejte se, kdo, co a po kom vlastně chce, a co a kdo očekává právě od vás (třeba to ani nemáte v náplni práce!). Učte se těmto hlasům naslouchat, nehodnoťte je a zjistěte, co za nimi opravdu vězí. Když více poznáte širší souvislosti, možná leccos pochopíte a pak si také můžete lépe zvážit, zda vám stojí za to v práci setrvávat. Možná si přitom také uvědomíte nějaké rozdíly v tom, jak jste situaci rozuměli dříve a jak nyní.

Pokud vás při všem tom přemýšlení a zkoumání napadne, jak lépe snášet věci, které vás štvou, výborně! Třeba se vám nyní podaří dosáhnout alespoň drobných změn…

Co vlastně v životě chci?

Není na škodu připomenout si důvody, pro které zůstáváte v práci. Co vás v ní vlastně „drží“? Budou to patrně různé věci jako např. peníze, blízkost školy vašemu bydlišti, vztahy na pracovišti, možnost se realizovat, atp. Vypište si je na kus papíru někde v soukromí. Výzkumy mezi zaměstnanci zjistily a opakovaně potvrzují, že peníze a finanční ohodnocení nepatří mezi nejvyšší a nejdůležitější motivační faktory. Překvapivé, že? Klíčem ke spokojenosti je najít zálibu v tom, co děláme, a vidět v tom smysl pro sebe sama. Taková vnitřní motivace pak přináší dlouhodobý zájem o práci a dobré pracovní výkony bez ohledu na motivaci zvnějšku, např. výši platu.

Zkuste tedy vašim jednotlivým důvodům přidělit body od 1 do 3, podle toho jak moc vás motivují v práci zůstat (1 – málo, 2 – středně, 3 – nejvíc). Tak zjistíte, co z nich vás na vaší práci baví nejvíce. A teď si znovu řekněte, je toto opravdu tím, o co mi v životě jde, a co opravdu chci dělat? Obrazně řečeno, pluji tedy na své cestě životem opravdu tam, kam bych chtěl/a? Pokud ne, zkuste si uvědomit, co vlastně opravdu potřebujete mít, znát, dělat. Dá se to nějak změnit? Co bude vašim prvním krokem? Ve vašich úvahách se nebojte popustit uzdu fantazii, ale přitom hledejte reálná řešení. Svá rozhodnutí si pro lepší zapamatování můžete někam poznamenat.

Sám sobě motivací

Pokud jste již tedy našli alespoň něco, co vás na práci baví, držte se toho. Možná jste znovuobjevili svou vlastní hodnotu. Nikdo po vás přece nemůže chtít víc, než kolik unesete. A nikdo se k vám nesmí chovat tak, jak si nepřejete. Mějte se rádi za to, jací jste. Nesoustřeďte se tolik na to, co ve vašem okolí nefunguje, obzvláště pokud na to ani nemáte vliv. Naopak podpořte to, co funguje, a co se vám osvědčuje. Toho pak dělejte více! Věřím, že vám pak v práci bude o něco líp.

A ještě jedna rada k té pochvale a uznání – nečekejte na to, až vás druzí pochválí či jinak ocení. Možná byste se nedočkali. Nehledě na to, zda jste ve vedoucí pozici, začněte naopak chválit vy – koho můžete a za cokoliv (třeba i za maličkosti). Aspoň jedna pochvala denně. Uvidíte, jak se vám změní nálada i nálada ve vaší jídelně! Zkrátka, mějte se dobře a něco pro to dělejte. Je to na vás. A nezapomeňte pochválit sami sebe, stojíte za to!

Napište mi prosím do diskuse svou reakci.

Mgr. Jiří Vlček, sociální pracovník a terapeut