Přeskočit na obsah

Kde se tady vůbec vzal chleba?

Chleba je v našich zeměpisných šířkách základní potravinou. Kde se tady vzal? Jakou má historii? Na tyto otázky odpovídá náš článek.

Autor: Pavel Houser

Těžko najít něco, co by se svým významem v kuchyni většiny evropských národů vyrovnalo chlebu. Lidé pobývající delší dobu daleko od svého domova často uvádějí, že se jim v cizokrajné stravě nedostávalo právě chleba. Pokusme se však nyní podívat se blíže na historii, kterou chléb prošel, aby dosáhl tak výsadního postavení.

Prvním nutným předpokladem byl objev zemědělství. Národy, jež zůstaly na úrovni předcházející starší doby kamenné, nic podobného chlebu obvykle neznaly. Existují ovšem doklady o mletí žaludů na jakousi mouku. Z ní se poté připravovaly placky, ale cesta ke chlebu tudy nevedla.

Pěstovat obilí začali nejprve lidé žijící v oblasti Blízkého východu. V první řadě se přitom jednalo o sběr planě rostoucích rostlin, druhá fáze pak byla charakterisovaná určitým obděláváním primitivních polí, zejména ničením nežádoucích plevelů. V třetí fázi se pak konečně objevilo setí – a zde již můžeme hovořit o skutečném zemědělství.

Tak v báji o Siusurovi se píše: „Na ducha dobrého člověka čeká poblíž Usírova trůnu stůl věčně prostřený k hostině, obtížený chlebem a koláči. Ze všech stran zde poutníka vítají čerstvé květy lotosu.“

Chlebové těsto se ve starověkém Egyptě skládalo z mouky, kvasnic a soli, ale také z mléka, koření a někdy i z másla a vajec. Pokud se do těsta přidal ještě med, sezam a anýz, vzniklo již spíše něco podobného koláčům. Z chlebového těsta se vařilo také pivo.

V době Staré říše si každá rodina či dvorec ještě pekly chléb pro svou vlastní potřebu, během Nové říše se už naproti tomu objevily první „veřejné“ pekárny fungující na komerčním základě. Tehdejší egyptský chléb by nám však patrně nechutnal. Měl v sobě málo kvásku a rychle tvrdl. A navíc: Třebaže mouku získanou z drtičů a hmoždířů Egypťané často ještě prosívali, přesto mouka – a potom tedy i chléb – obsahovaly podle archeologických nálezů nejen zbytky obilek (to by někteří zastánci zdravé výživy mohli pokládat dokonce za přednost), ale také písečný prach, úlomky křemene apod. (podle Evžen Strouhal: Život starých Egypťanů).

Naproti tomu ve starověké Mezopotámii pravý chléb neznali. Sumerové drtili obilí mezi dvěma kameny a poté z mouky pekli placky. Mezopotámská půda byla díky staletím umělého zavlažování poměrně zanesená solí. Protože ječmen snáší slanou půdu mnohem lépe než pšenice, byl hlavní pěstovanou plodinou i surovinou k přípravě pečiva. Placky z ječné mouky a vody se pekly buď ve speciálních pecích, ale také ve žhavém popelu a nebo prostě na rozpáleném kameni – tento jednoduchý způsob je patrně nejstarší.

V antické Řecku patřil chléb původně k pokrmu vyšších vrstev. Mnohem běžnější byla ‚máza‘, to jest opět placky z vody a pšeničné mouky, často dochucené nějakým kořením. Tento pokrm zůstal hlavní obživou chudiny až do konce antiky. Nicméně do konce 5. století před naším letopočtem stihl zdomácnět i chléb.

V klasickém období se k jeho výrobě používala už výhradně pšenice, ječný ani prosný chléb se neujal. Řecko ovšem nebylo příliš vhodné pro pěstování obilí. Zejména Athény byly prakticky po celou dobu své existence závislé na přísunu obilí z Černomoří, přičemž zajištění této zásobovací cesty patřilo vždy k prvořadým úkolům athénské zahraniční politiky.

Nenáročná na přípravu byla konzumace chleba namočeného v aromatizovaných octech a nebo ve vínu smíchaném s vodou. Takto upravený chléb byl mimo jiné podáván přímo do úst i otrokům přikovaných na starověkých galérách. Chléb namočený ve víně si ještě v pozdější době velice oblíbili Frankové, kteří ještě za Karla Velikého nejedli téměř nic jiného.

Základem stravy Židů byl už od starozákonních dob speciální druh chleba, nazývaný chala. Židovská chala se pekla z kynutého těsta, do něhož se přidával obvykle také cukr. Chala se konzumovala buď samostatně a nebo byla přílohou k převážně rybím pokrmům, jako je třeba kapr po židovsku.

Vzhledem k tomu, že během svátku šabat (od pátečního večera do večera sobotního) znemožňoval rituální zákaz Židům tepelně upravovat pokrmy, musela se šabatová chala upéct den předem. Aby nevychladla, obvykle se uchovávala v pilinách nebo v peřinách

 

Pavel Houser vystudoval obor Výživa a stravování na Fakultě potravinářské a biochemické technologie pražské VŠCHT.

Autor: Pavel Houser

Diskuze

Pro přidání komentáře se nejprve přihlaste.

Přihlásit se