Můj věčný boj o přežití

Zvládnu tuto práci?
Je tomu již 15 let, kdy jsem poprvé a s obavou vstupovala do kanceláře vedoucí školní jídelny a sama sebe jsem se ptala: „Zvládnu tuto práci?“ Neměla jsem představu o nějakých normách, normativech, vyhláškách, hygienických a bezpečnostních předpisech ve stravovacích provozech. Ani jsem si neuvědomovala, že se tímto okamžikem stávám skladovou účetní, pokladní, rozpočtářkou, normovačkou, skladnicí, „odborníkem“ v gastronomii a výživě, školícím pracovníkem v oboru bezpečnosti a hygieny stravovacích provozů, pomocnou silou v kuchyni, uklizečkou a snad i kuchařkou.
Kdybych tenkrát věděla, co vím dnes, asi bych si řekla: „Se asi zbláznili, ne? Mít znalosti z tolika oborů. Třást se před každou nečekanou kontrolou. Tahat se se zeleninovými přepravkami či bednami s mlékem. Umývat nádobí s věčně splihlými vlasy a polámanými nehty. Žebrat o každou „blbost“ potřebnou do kuchyně. Kontrolovat záruční lhůty a teploty v chladničkách. Vysvětlovat kuchařkám, co je to křížení pracovních cest, kde a na jakém úseku mají co dělat a proč jsou jim neustále snižovány pracovní úvazky. Lámat si hlavu nad tím, jak zajistit provoz, když vám zase vzali úvazky. Shánět zboží, které vám nedodali. Doprošovat se řemeslníků, aby vám provedli nutnou opravu. Šílet nad tím, že přerušili dodávku el. energie nebo se vám pokazil mrazící box. Vytvářet lákavý jídelníček, který by uspokojil jak děti, tak i dospělé a přitom splňoval výživové normy. Být naštvaná sama na sebe, že jste se předala a v pokladně vám chybí peníze. Ve své dovolené dohlížet nad řemeslníky pracující v kuchyni. Shánět zástup za nemocné kuchařky. A přitom všem se ještě vlídně usmívat na zákazníky a trpělivě jim vysvětlovat, proč musí doplatit plnou cenu oběda, který si sice neodhlásili, ale který si přece neodebrali. A to všechno, za ty peníze!?“
Je však pravdou, že tyto problémy a možná ještě tucet dalších, které jsem nevypsala, jsem prožívala postupně. Nějakým záhadným způsobem vám však časem tato práce vleze pod kůži a přirůstá vám k srdci.. Ano, ten, kdo nemá tuto práci rád, netěší ho práce s dětmi a nemá kladný vztah ke gastronomii, ten ji také nemůže dlouho vykonávat.
Těší vás, když vám děti řeknou, že oběd byl „mňam“. Vašemu oku i sebevědomí lahodí pohled na moderně vybavenou a zrekonstruovanou kuchyň. Radujete se, že jste se něčemu novému přiučila nebo že se vám zdařila nějaká akce. Největší odměnou pro vás však je, když vás někdo pochválí a také ocení.

Jak to bylo na začátku
Vraťme se však na začátek. Začínala jsem v době vlády dodavatelů, kteří si kladli podmínky jako např. „vepřové vám dáme, pokud si odeberete hovězí“. Kuřata byla nedostatkové zboží a nejbližší mrazírny byly „x“ km daleko. Do nočních hodin jsem čekávala na dodávku, mnohdy ani nepřijeli a já musela najít náhradní řešení v jídelníčku. Nějakou dobu jsem také tápala v záplavě předpisů a nevěděla, zda svoji práci vykonávám správně. Školský úřad – tehdejší náš chlebodárce, nadřízený a kontrolní orgán – sice sem tam uskutečnil školení nebo vydal pokyny, ale žádná sláva to nebyla. Chyběly mi informace.  Kuchyň byla vybavena zařízením z 50. let a na první pohled bylo všem jasné, že do ní hodně dlouho nikdo neinvestoval. Pravidelné kontroly OHS většinou probíhaly v pohodě bez vážných nedostatků. Jednoho dne však přišli a vzali stěry, které nedopadly pro nás zrovna příznivě. Na vině byla chybějící myčka nádobí. Vysvětlete to však veřejnosti nebo svému zřizovateli? Nakonec jsme vtom zůstali sami, nikdo nám nepomohl a my se v kuchyni složili a zaplatili pokutu. Po několika probdělých nocích jsem došla k názoru, že se to musí změnit. Při dalších kontrolách OHS jsem sama poukazovala na nedostatky v kuchyni a žádala, aby je zahrnuli do zápisů. S těmi jsem pak utíkala na obecní úřad za starostou, psala písemné žádosti, navštěvovala radu i zastupitelstvo obce. Brzy jsme začali sklízet ovoce a naše kuchyň se pomalu měnila k lepšímu. Radovala jsem se z každého zakoupeného zařízení, z každé provedené rekonstrukce.

Velké rozhodnutí
V té době mi velmi pomáhal časopis „Výživa“. Z něj jsem čerpala potřebné informace a inspiroval mě k mnohým aktivitám. Několik let jsem měla ke své práci k dispozici tužku, výdejku, skladní karty, psací stroj a kalkulačku. Někdy jsem hledala chybu v uzávěrce i několik dní, nakonec to byla třeba špatně sečtená výdejka. Uzávěrka, ale i každodenní účetní práce, byly velmi pracné a zabraly mi hodně času. Pohromou byla má 14ti denní pracovní neschopnost. Z domova jsem řídila provoz, zajišťovala objednávky a po návratu do práce jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Tehdy jsem se rozhodla pro počítač. Nebylo to lehké. Na ekonomické škole jsem se seznámila jedině se starým účtovacím strojem a naučila se psát na stroji, počítače byly teprve v plenkách. Absolvovala jsem počítačový kurz a zakoupila programy. Zpočátku jsem uvažovala, jestli se nemám raději vrátit ke starému způsobu. Vydržela jsem a počítač se stal mým nepostradatelným pomocníkem. Práce se zjednodušila a já měla více času, abych se věnovala jiným aktivitám.

Dobré nápady
Uspořádala jsem ve ŠJ anketu mezi dětmi. Děti mi v ní objasnily své stravovací návyky, vyjádřily se, co jim chutná a nechutná, co se jim nelíbí a co by zlepšily. Za tyto informace měly možnost vyhrát různé ceny, které nám poskytli dodavatelé. Na základě získaných informací jsem zavedla pitný režim ve škole. Kontaktovala jsem podnikavou vedoucí školního klubu, aby nám pomohla s výzdobou jídelny. Starší žáci nám kolem výdejních okýnek namalovali veselé obrázky motivující ke zdravé výživě. Paní družinářka se nám stará o výzdobu dodnes.
Vyhlásila jsem soutěž o sestavení nejzdařilejšího jídelníčku dle stanovených pravidel platných pro školní stravování. Vítězná třída získala krabici nanuků a dle jejich jídelníčku se skutečně vařilo celý týden. Nejlepší jídelníčky jsme vystavili na nástěnce ve ŠJ.
1. června jsme vařívali na přání dětí a stejnou možnost jsme dali později i učitelům ke Dni učitelů.

Proč já hloupá si přidělávám práci
V časopise „Výživa“ jsem se dověděla o akci „školní mléko“. Již v samotných počátcích jsem kontaktovala společnost Laktea a zavedla prodej školního mléka. Vedla jsem děti k tomu, aby se zúčastnily soutěží pořádaných Lakteou. Radovala se, když žáci uspěli ve výtvarné soutěži a vyhráli téměř 25 hodnotných cen, přičemž jeden žák vyhrál l. cenu – horské kolo. Mléko jsem sama prodávala asi 4 roky. Časem mě však tato aktivita vyčerpávala a přestala mě těšit. Nikdo ze školy neměl zájem zabývat se školním mlékem, tak jsem s tím nakonec skončila. Tehdejší vedení se tím nezabývalo a nesnažilo se dopátrat, co mě k tomu vedlo.To byl moment, kdy jsem si připadala neoceněná a řekla si:“Proč já hloupá si přidělávám práci.“ Od té doby jsem částečně ve svých aktivitách na nějakou dobu polevila.

Doba kritických bodů
Najednou tu byla doba kritických bodů, úbytku strávníků a razantního snižování  úvazků. Paradoxně nám práce přibývalo a pracovníků ubývalo. Odolala jsem ziskuchtivým  firmám nabízejících skvělé, ale drahé programy HACCP. Zakoupila si příručku „Systém kritických bodů v gastronomii“ a zavedla si svůj vlastní kontrolní systém, což se později ukázalo jako velmi výhodné a dobré. Ušetřila jsem škole peníze, avšak já jsem si tím nijak finančně nepolepšila. Tehdejší ředitel neměl představu o nějakých kritických bodech.

Splnil se mi můj největší sen
V současné době se situace hodně změnila a obrátila se k lepšímu. Zlepšilo se zásobování, je větší nabídka výrobků na trhu. Mám k dispozici nejen počítač, ale i internet – můj hlavní zdroj potřebných informací. Zúčastňuji se různých školení, gastronomických akcí. Nové vedení školy mi pomáhá alespoň se získáváním nového zařízení a s modernizací kuchyně. V loňském roce uvolnilo do naší kuchyně částku, o které se mi dříve ani nesnilo. Zrekonstruovali jsme výdejní okýnka, vybavili kuchyň chybějícím nerezovým nábytkem, zakoupili nové jídelní stoly a židle, ale i novou myčku nádobí. Splnil se mi dokonce můj největší sen – vaříme v konvektomatu. Jak jsem ho získala? Na jedné předváděcí akci mě napadlo, že by se o této „věcičce“ měli dozvědět především naši radní a vedení školy. Slovo dalo slovo a zorganizovala jsem předváděcí akci konvektomatu o velikonočních prázdninách přímo v naší jídelně. Sponzoři dodali potraviny na občerstvení, firma přivezla konvektomat a zajistila kuchaře. Pozvala jsem starostku a jiné členy zastupitelstva, vedení školy a všichni se mohli na vlastní oči přesvědčit o užitečnosti tohoto zařízení. Sama jsem nemohla pochopit, jak se vše rychle seběhlo. Najednou byly peníze, v červnu jsme vybírali konvektomat a od října v něm již vaříme. Tuto radost mi však kazí úbytek strávníků a s tím spojené snižování úvazků.Pochopila jsem, že nám v této věci opět nikdo nepomůže, že si musíme poradit sami.

Konkurence
V našem městečku jsou ještě tři další konkurující firmy ve veřejném stravování, takže je to velmi těžké. Věděla jsem, že potřebujeme reklamu, lákavý jídelníček, výbornou kvalitu jídla, lepší ceny a nejlepší služby. A byl na světě reklamní letáček, který si sama vytvářím a tisknu. Ten přináší občanům základní informace každých 14 dnů až do domu – nabízíme nejlevnější a nejzdravější stravování ve městě, jídelníček na 14 dní, recepty našich kuchařek, informace o aktivitách jídelny, propagace zdravé výživy a navíc poskytujeme nemohoucím občanům roznášku obědů až do domu zdarma. Výsledek? Od října 2007 k nám přišlo navíc asi 20 tzv cizích strávníků a přihlásily se i děti, které se dosud nestravovaly. Úvazky jsme si zatím uhájili. Rodiče si pochvalují, že mají přehled o jídelníčku. Lidé vyžadují letáčky, pokud je nedostanou, zajímají se o recepty a sdělují mi své kulinářské zážitky.

Co dodat na závěr?
Zlobí mě neustálé rozdělování pracovníků ve školství na pedagogické a provozní, dvojí platové tabulky, vaření zaměstnancům školy zadarmo, nejasná pravidla při rozdělování mzdových prostředků ze státního rozpočtu a neustále se měnící legislativa, která nám jen přidělává zbytečnou práci. Přála bych si, aby všichni vedoucí a všechny stravovací provozy našly svou sílu v jednotě a společnými silami se pokusili obhájit své pozice a práva ve společnosti, aby přesvědčili naše politiky a veřejnost, že školní stravování je jedna z mála věcí, kterými se můžeme právem chlubit nejen v Evropě.
Věřím, že nastane doba, kdy každý náš nadřízený pochopí jakou práci pro něj vykonáváme a bude nám pomáhat a podrží nás při nějakém našem selhání. A já – přes všechny překážky a problémy v mé práci – budu i nadále vést svůj nekonečný boj o přežití, vždyť už teď mám spoustu nových plánů do budoucna.

Hana Pyszková, vedoucí školní jídelny při ZŠ a MŠ ve Vidnavě