Necháme se otrávit?

V diskusi pod článkem Komunikace se strávníky se objevil názor, u kterého je jako autor uveden Pesimista:

Tyto články, o co všechno se máme snažit za minimální mzdu s minimálními úvazky, už nám lezou na nervy. Vy, autoři, pracujete za takových podmínek? Nic podstatného se tady nevyřeší, jen se mudruje. A zbytečně. Kdo chce skoro zadarmo pracovat 12 -16 hodin, jídelny jsou ideální možností. Už, vidím, manažery jak se hrnou. Udělám nutné a podstatné a jdu domů. Rodina mi už netrpí ubohý plat a žádný čas…

Při čtení tohoto příspěvku na mne dýchla „blbá nálada“, na kterou poprvé upozornil na sklonku devadesátých let minulého století bývalý prezident Havel. Přemýšlel jsem, zda je tento zápis stanoviskem většiny lidí, kteří ve školním stravování pracují, nebo jestli vyjadřuje osobní postoj autora.

Pro situaci ve školním stravování jídelen mám velké pochopení. Když jsem při nedávné návštěvě jedné větší školní jídelny slyšel, že její vedoucí nyní pracuje za plat hlavní kuchařky a hlavní kuchařka odchází s minimální mzdou, zmizel mi úsměv z tváře. Přesto však vedoucí této jídelny pracuje dál, plánuje změny, kterými musí reagovat na nové požadavky z okolí, neztratila životní optimismus a dokáže se usmát. Plat je pro ni jistě velmi důležitý, ale v jejím životě se netočí vše jen kolem něho. Proto se domnívám, že náš postoj k práci není jen otázkou platu. Je dán hodnotami, které zastáváme, a jejich prioritou.

Jedeme dál
Článek, pod kterým se objevil zmíněný názor, byl o marketingu. Obsahoval množství příkladů, jak jídelny uplatňují marketingové metody, a to navzdory tomu, že jejich personál nyní pobírá plat o deset, dvacet i více procent nižší než dříve. V redakci máme zprávy o tom, že i se současnými platy v mnoha jídelnách vymýšlejí a realizují nové marketingové akce, kterými chtějí přilákat nebo udržet strávníky. Jak mi řekli na nedávné konferenci Školní stravování, není takový přístup záležitostí platu, ale srdce. Záleží, jestli chci dělat a vymýšlet, či ne.

Chtěl bych také připomenout, že soukromá sféra si obdobím propouštění a snižování platů již prošla několikrát a zaměstnanci firem se této nové situaci museli přizpůsobit. Mezi takto postiženými byly i profese s výdělky hluboko pod celostátním průměrem – podobně jako tomu je ve školním stravování.

Snížení kvality je začátkem konce
Bohužel se však vyskytují i takové zprávy, že kuchařky začínají sabotovat svou práci, že pracují opravdu jen do výše svého platu. Jak se strávníkům bude líbit nedbale naservírované jídlo nebo nedbale osušené nádobí, a to jen proto, že kuchařka má nižší plat? Jak budou rodiče hodnotit jídelní lístek zjednodušený na maximální možnou míru, protože kuchařky z důvodu platu odmítají připravovat složitější jídla?

K vědomému snížení kvality se každá firma brání, protože je to cesta k záhubě. Podobně by mělo reagovat i školní stravování: chtějí-li jejich zaměstnanci, aby jídelny fungovaly dál, musí udržet současnou kvalitu služeb. Komu se současný stav a platy nelíbí, může odejít. Ale třetí cesta pro zaměstnance, cesta snížení kvality, neexistuje.

Odchod ze školní jídelny se může zdát někomu útěkem od problému. Může to však být řešením. Jestliže se ve škole, v jednom městě nebo okrese odhodlá k tomuto kroku více lidí, může to být pro nadřízené orgány výstrahou, že situace je opravdu vážná a že je ji třeba řešit.

Necháme se otrávit?
Vážený pane Pesimisto, který jste napsal úvodní příspěvek. Přemýšlel jsem, jestli vaše přezdívka vyjadřuje jen vaše momentální rozpoložení nebo celý váš životní postoj. A nejen to. Možná dokonce patříte k těm, kteří připouštějí, aby jim všechny ty zlotřilosti, o nichž se denně dočítáme v novinách, výrazně ovlivňovaly váš život. Co vám za ale současné situace neleze na nervy? Jaká témata článků jste ochoten přijmout, jaké kladné životní hodnoty jste ochoten vyznávat?
Když vám snížili plat, znamená to, že již nebudete číst odborné články? Přestanete se zajímat o nové receptury nebo dokonce dáte vašim strávníkům co proto, aby věděli, za jaký plat pracujete?

Rádi bychom zveřejňovali informace, které vám ve vaší práci pomohou, a jsem přesvědčen, že takový byl i uvedený článek. Nemůžeme ale přestat o mnoha věcech psát jen proto, že nepedagogickým pracovníkům snížili plat.

Řešme svou situaci
Pesimista se také ptá, jestli autoři portálu Jídelny.cz píší za podobných podmínek jako vy. Je těžké odpovědět, protože portál externí autory neplatí hodinovou sazbou. Je ale známo, že v Česku se z autorských honorářů nikdo neuživí (tedy pokud nejste Viewegh). Všichni autoři portálu mají honoráře jako přivýdělek a dostávají je za články, které většinou píší ve svém volném čase a po nocích. Někteří naši externí autoři díky své úzké specializaci těžko nacházejí pracovní uplatnění, pracují na zkrácené úvazky a bojují s financemi podobně jako vy. Přijali ale nabídku portálu Jídelny.cz, stojí je to další úsilí a mají další zdroj financí.

Podobně se snaží zlepšit svou situaci mnoho jídelen, které se pouští do doplňkové činnosti, aby získaly další zdroj financí, aby si na platech přilepšily. Osobně znám kuchařky a vedoucí, které si přivydělávají jinde. Tito lidé se prostě snaží svou platovou situaci řešit. Jestliže problém neřeší Ministerstvo školství nebo ředitel školy, musí si lidé pomoci sami.

Podmínky k práci si musí zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodnout, příp. také vybojovat. To často není jednoduché. Vyžaduje to umění formulovat názor, netajit se s ním, vyjednávat, občas si dupnout a někdy jít do sporu. To se v jídelnách často neděje, ale ti, co chtějí svou platovou situaci zlepšit, nemají kromě odchodu jinam příliš na výběr.  Jsou však takoví, kteří svou situaci řešit nebo zlepšit nechtějí. Nebo neumějí? A místo toho šíří blbou náladu. Jak jim pomoci?

Ing. Pavel Ludvík je vedoucím redakce portálu Jídelny.cz