O moci a bezmoci nejen ve školních jídelnách

Dnešní doba je pohnutá. Ze zpráv v televizi může rychle přijít znepokojení, že věci nejsou tak, jak bychom si přáli, a následně se pak dostaví bezmoc, že věci nemůžeme a neumíme ovlivnit (války, hlad, přírodní katastrofy, teroristé, atp.) Někdy se proto může zdát, že naše denní problémy, které řešíme, jsou ve světle světových událostí zanedbatelné. Víme ale, že tomu tak není, neboť právě naše každodenní starosti jsou pro nás nejvíce naléhavé.

Ve školních jídelnách se pocit bezmoci může dostavit poměrně snadno i bez ohledu na světové dění. Tak třeba když celé dopoledne chystáte obědy podle výživových norem a děti je pak s úsměvem skoro nedojedené odevzdávají zpět do okénka. Nebo když opakovaně usilujete o lepší (např. platové) podmínky, ale vaše škola musí i letos opět šetřit. Nebo když vaříte dětem velmi zdravou stravu, ale doma pak jedí něco zcela nepřiměřeného jejich věku. Nebo když…

Řekněme si tedy, co dělat, když taková zklamání a bezmoc prožíváme v práci a nevíme si s nimi delší čas rady. Jedním ze způsobů, jak se s věcmi lépe vyrovnat, je přisoudit jim nový význam nebo nějak narušit to, jak se dějí. Věřím, že na každou situaci se dá dívat z více úhlů a že také stejnou věc budou dva různí lidé vnímat různě. Terapeutický přístup zaměřený na řešení, který chci touto cestou představit, nabízí techniku přerámování situace a narušování zaběhnutých vzorců jednání. Když si je alespoň zčásti osvojíme, získáme novou moc pro svou situaci a oslabíme tak svou bezmoc.

Přerámování

Přerámování (anglicky reframing) je technika komunikace, která nám dovoluje změnit pointu dané věci, pohled na ni, a přisoudit jí zcela jiný význam. Ve své podstatě jde o stejný princip, na jakém funguje vyprávění vtipů. Původní význam v jediném okamžiku a naším úsilím nabývá zcela jinou podobu. Tato změna rámce (významu) je pak to, čemu se smějeme. Např. hádanka co dělá člověk s uchem nalepeným na skříň (odpověď, že poslouchá kabáty, myšleno kapelu Kabát) mluví vlastně o 2 rámcích. Jeden, který zkoumá chování člověka u skříně a druhý, který používá jazykovou hru, v níž není tolik podstatný rozdíl mezi slovem „kabát“ a kapelou „Kabát“.

Jak to však souvisí s jídelnami? S žáky obvykle vstupujeme do nějaké formy kontaktu, vztahu, dialogu. Dva terapeuté, Arist von Schlippe a Jochen Schweitzer, říkají, že každá zdánlivá nevýhoda se na jiném místě jeví jako možná přednost. A dodávají, že každé chování má nějaký smysluplný význam pro toho, kdo se tak chová. Zkusme se tedy na chvíli vcítit do situace, která nás štve (např. když jsme svědky vracení jídla žáky) a zodpovězme si několik otázek:

• Proč žáci dělají právě to, co dělají?
• Co je k tomu vede? Jaký zájem tím sledují?
• Kdo nám může lépe pomoci porozumět dané situaci? 
• Jak by danou situaci popsal někdo úplně cizí, který by ji zažil úplně poprvé?
• Jak bychom si jedním výstižným slovem pojmenovali naši situaci?
• Jak mohu já nebo můj kolektiv spolupracovníků podpořit u žáků pozitivní změnu?
• Co bychom dělali na jejich místě my?
• Na čem se můžeme s žáky pro příště domluvit jinak?

Odpovídat na otázky si můžeme sami, lépe však společně s kolegyněmi a kolegy. Pomůže nám k tomu speciálně vytvořený čas, kdy se na diskusi budeme dostatečně soustředit, a společný zájem o žádoucí změnu. Důležité je, abychom si správně pojmenovali cílový stav, kterého chceme dosáhnout. Cílem našeho zamyšlení by pak měla být nějaká změna na naší straně – návrh konkrétních kroků.

Změnou přitom může být cokoliv, co nás při přemýšlení nad otázkami napadne a co si potvrdíme jako změnu užitečnou (např. rozhovor se žáky, dopis na nástěnce, spolupráce s učiteli, nový vzdělávací seminář, změna našeho myšlení, technické úpravy jídelny, atp.). Poté bychom měli zvážit, zda je v našich silách změnu realizovat nebo se jí alespoň prostřednictvím drobných krůčků přiblížit. Nadto nám mohou pomoci dvě rady terapeuta Steva de Shazera, spoluzakladatele přístupu zaměřeného na řešení, který říká, že nemáme spravovat, co není rozbité, a naopak, že když se něco daří, máme toho dělat víc.

Dělejme tedy právě to, co je v danou chvíli nejvíce reálné a co směřuje k naší preferované budoucnosti. Snad je patrné, že řešením může být také nedělat nic, když změna prostě není možná, a že tedy nemá smysl se o ni pokoušet za každou cenu.

Narušování vzorců

Dalším způsobem, jak situaci změnit, je technika narušování zažitých a stále se opakujících postupů (vzorců). Ta předpokládá, že lze rozdělit danou situaci do několika dílčích kroků. Tyto kroky vytváří řadu po sobě jdoucích dílčích událostí, které na sebe logicky navazují a vyskytují se buď v řadách, nebo v uzavřených kruzích (příklad vzorce v kruhu: špatná nálada – nechutná mi jídlo – vrátím polévku – bojím se reakce kuchařky – reakce kuchařky – moje reakce – špatná nálada).

Myšlenky kuchařky u okénka mohou vypadat např. takto (příklad vzorce v řadě): musím ještě hodinu vydávat obědy – cítím se mizerně – žáci křičí – bolí mě hlava – zase vrací polévku – ráda bych, aby to dojedli – nevím si s nimi rady – zamračím se na ně – dobře jim tak.

Narušování pomáhá řešit takové řady (vzorce) myšlenek jejich přerušením a nahrazením něčím jiným, pozitivnějším. Několika nepatrnými změnami takovýchto řad můžete docílit změny v chování vašich žáků i ve vašem chování.

Změnit přitom můžete kteroukoliv část. Zbývající část by pak už logicky neměla navazovat, protože jsme ji oddělili a nemá tedy na co navazovat. Oddělená část tedy zcela vymizí nebo se alespoň naruší novým prvkem, což znamená, že je jiná než předtím. Důležité je přitom, aby narušení směřovalo k řešení situace a neprohlubovalo ji. Pro účely nalezení našeho vzorce si zodpovězme několik otázek:

• Co situaci obvykle předchází a co po ní následuje?
• Jak na sebe navazují jednotlivé části situace v čase?  
• Jaké pocity obvykle mívám já a jaké ostatní?
• Jak by podle nás vypadala situace v preferovaném případě (ideální verzi)?
• Kterou část problémové situace můžeme nahradit a čím?
• Jaký nový prvek můžeme do situace vnést? Kdo, kdy a jak to udělá?
• Co uděláme příště jinak?

Po zodpovězení otázek bychom tedy měli být schopni zformulovat si vlastní vzorec, který jsme v dané situaci vysledovali, a který chceme narušit. Důležité je si říci, kterou část vzorce si ponecháme, a kterou budeme chtít nahradit. Pak si jednoduše vytvoříme vzorec nový.

V případě zmíněné paní kuchařky by to mohlo vypadat takto: musím tady ještě hodinu stát – cítím se mizerně – žáci křičí – bolí mě hlava – zase vrací polévku – není mou prací žáky hlídat – polévka mě osobně chutná – dnes se nám obzvlášť povedla – většině žáků polévka chutná také – nenechám se zviklat cizími chutěmi – zvlášť když za hodinu končím – cítím se lépe. Nyní je třeba dobře si nový vzorec zapamatovat a v dané situaci ho použít. Vůbec přitom nevadí, když se nám to nepodaří napoprvé.

Porovnání obou vzorců vypadá takto:

1. Musím tady ještě hodinu stát 2. Cítím se mizerně 3. Žáci křičí 4. Bolí mě hlava 5. Zase vrací polévku 6. Ráda bych, aby to dojedli 7. Nevím si s nimi rady 8. Zamračím se na ně 9. Dobře jim tak

1. Musím tady ještě hodinu stát 2. Cítím se mizerně 3. Žáci křičí 4. Bolí mě hlava 5. Zase vrací polévku 6. Není mou prací žáky hlídat 7. Polévka mě osobně chutná 8. Dnes se nám obzvlášť povedla 9. Většině žáků polévka chutná také 10. Nenechám se zviklat cizími chutěmi 11. Zvlášť když za hodinu končím 12. Cítím se lépe

Trénujme to znovu nebo vzorec ještě více upravme. Změna se jistě brzy povede.

Přerámování a narušování považuji za přijatelné možnosti, jak se zbavit pocitů bezmoci z toho, co se děje okolo nás. Představují aktivní řešení našich negativních pocitů. Uvědomme si přitom, že není nutné, aby změna nastala u druhých (v případě celosvětových problémů to obvykle není ani dost možné, v případě žáků v jídelnách snad již ano). Terapeutické účinky má i každá změna, kterou dokážeme vyvolat v našem vlastním myšlení.

Nevzdávejme tedy úsilí o změnu situace bez ohledu na to, zda změna nastane u nás či jinde. Vyvolávejme diskuse nad problémy a hledejme nová řešení, aby nás děti mohly mít rády a měly pozitivní vztah k nám i ke zdravému stravování (příkladem dobré praxe může být např. úspěch v soutěži o nejlepší školní oběd). Vždyť kdo jiný než škola, jíž jsme součástí, má lepší podmínky pro učení. Využijme toho.

Napište mi prosím svou reakci.

Mgr. Jiří Vlček, sociální pracovník a terapeut