Rozhovor s Alexandrem Smitou

Alexandr Smita

Předseda občanského sdružení REAL TOP PRAHA, www.realtoppraha.cz

Rozhovor navazuje na články již uvedené na portálu: Známé osobnosti pro dobrou věc, David Suchařípa 1, David Suchařípa 2, Ondřej Vetchý, Petr Vondráček 

Co tvůj poměr, myslím k jídlu?
Podívej se, jak vypadám. Já jsem rezignoval na vaření. Kdysi jsem byl akčnější, protože jsem byl nejstarší ze tří sourozenců a maminka dělala na směny. Uměl jsem běžná jídla a pak jsem se vyškolil na vejcích, přesně jako Peťa Vondráček  – „Vajíčka stokrát jinak“.  Uvařit si umím jen základní věci. Do složitějších věcí bych se nepouštěl, jako svíčkovou, co dělá David Suchařípa, to ne. Jím rád v hospodách.

Takže vaříš, když musíš, ale postaráš se o sebe. Kuchař je poloviční doktor. K vaření musí být vztah.
Je to i základ do života, když se umí chlap postarat o domácnost. I když pak nevaří, dovede
práci v domácnosti ocenit. Je to pravda, protože můj nejmladší brácha se o sebe nepostará.

Co školní stravování?
Je to dávno. Ale vidím dlouhý fronty, smradlavý tácy a tlustý nepříjemný kuchařky, absolutně. Z těch šel strach. Ne že by tam chodil člověk dobrovolně. Rodiče to platili, tak jsme museli chodit. Nemůžu od té doby jíst červenou řepu, nevím proč. Pak jsem měl odpor k mlíku. Na svačinu jsme dostávali mlíka v sáčku. To byl takovej smrad, každý pytlík smrděl, přepravka, v které to vozili… Školní jídelnu mám v mozku uloženou jako něco špatnýho z dětství. Ten pocit, že musíš… Ten dětský odpor tam byl. Doufám, že je to dneska lepší.

Určitě se to daří, kultura stolování, pestrost stravy, kvalita…
A co nesnáším dodnes? Igelitový ubrusy, většinou všechny utřený jedním hadrem. Stoly se zaschlýma flekama… Když byly mokrý, lepili jsme se na ně. To je pro mě ekl.
Ale dělal jsem v jedné škole, kde jsem se stravoval, a tam byla strava na úrovni restaurace za přijatelné peníze. Určitě se to zlepšilo.

Syn se stravuje ve škole?
Ne, stravuje se doma.

Přemýšlíte, co by mohl jednou dělat?
Můj syn Jakub má 13 let, rozhoduje se o životě, a jediný, co chce dělat, tak kuchařinu.
Je pravda, že od devíti let se motá v kuchyni a přestože je to kluk a ten správnej kluk se vším všudy, tak vaří rád a umí to. Umí se v kuchyni otáčet. Dělá řízky, kuřecí maso. Prostě ho to baví, má k vaření vtah, což je důležité. Znám spoustu  kuchařů, kteří se tím živí a ještě se vzdělávají. Učí se řeči a byli díky vaření i ve světě. Kuchařina je zajímavá v tom, že nikdy nejsi na konci, pořád se máš co učit.
Taky jsem pomáhal v kuchyni. Bavilo mě to, dělal jsem specialistu na přílohy. Dělal jsem tymiánové brambory,  pečenou rýži, šafránovou. Tam jsem zkusil kuchařinu na úrovni, byla to největší cateringová společnost u nás. Dělají se tam neuvěřitelná jídla, viděl jsem parádní věci, co všechno dokáží lidi udělat ze surovin.
Nesmím ale vařit pro sebe. Máma vždycky říkala, že se při vaření nadýchá toho jídla a pak nemá hlad. I já to tak mám, pak už se na jídlo netěším. Jsem raději, když někdo vaří pro mě.
Zvyklosti z domu ale zůstávají. Jak vařila maminka, tak i dnes srovnávám.

Máš oblíbené jídlo?
Jednoznačně hotová jídla, omáčky. Mám vyhraněná jídla podle hospod, podle kuchyně. V Podolí třeba španělského ptáčka. Vůbec tady nejím McDonalda, jen v zahraničí.
Brouky  bych nejedl, může to být chutné, když se to dobře připraví. Dívám se na to očima Evropana.
Maminka měla specialitu: kuře se špagetama. Je to naložené kuřecí maso s česnekem a worcesterem, na způsob číny. Promíchá se špagetama a zapéká v remosce se sýrem. Můžeme to upečené celé vyklopit a vypadá to jako bábovka, zvláštně, špagety jsou nahnědlé. Každý se divil, ale je to skutečně moc dobré. Je to moje nejoblíbenější jídlo i mého syna.

Co česká kuchyně?
Odboural jsem knedlíky. Když mám omáčku, mám pocit, že mi knedlík tu omáčku krade.  S rýží si jí víc užiju. Co vůbec nepozřu, jsou vnitřnosti. Mám to od mládí. Všechno jím, jen vnitřnosti ne.

Sladkosti máš rád?
Když mám velký hlad, někdy jdu a nakoupím si sladkosti, všemožný dorty, třeba za dvě stovky, a všechno sním. A k tomu litr mlíka.

Tak to je úlet. A co zdravá výživa?
Co necvičím, tak ji nějak nehlídám. Jedl jsem i dělenou stravu. Musí si člověk o tom něco přečíst, aby si dovedl stravu správně složit. Chce to určitou vyváženost v těle. Aby tělo dostalo dostatek všeho, co potřebuje.

Co tě napadá, když se řekne: „Láska prochází žaludkem.“?
Já to mám trochu upravený: láska prochází peněženkou.

Pojďme k duševní potravě. K lidem.
Člověk musí být i psycholog. To jsem se naučil, když jsem dělal v baru, kam přijde spousta různých lidí, poznáš charaktery a naučíš se se všemi vycházet. To mi dalo hodně. Čas je úplně nejlepší léčitel na všechno. Na každou bolest, a tu měl určitě každý, kdo je normální. Kdo nemá  bolest, nemá na druhou stranu ani radost. Těch lidí je mi hrozně líto. A je to spousta lidí, vidím to kolem sebe. Neváží si toho, co mají, všechno berou automaticky a nevidí ani kolem sebe ostatní.

Jak jsi se dostal ke kamarádům – osobnostem, které dnes sdružuje REAL TOP PRAHA?
Přes sport. Někdo mě pozval na fotbalový zápas, který pořádal David Suchařípa. Tam jsem poznal Ivana Trojana. Ondru Vetchého jsem znal už dřív, rovněž z fotbalu. A tak vznikla myšlenka, že máme fotbal rádi a když se scházíme, mohli bychom udělat něco víc. Vzniklo to vlastně na základě kamarádství a lidských hodnot. Je to myšlenka moje, oslovil jsem Ivana Trojana, Davida a Ondru Vetchého a dali jsme se dohromady. Kluci mě tehdy před sedmi lety podpořili a pomáhají, kde se dá. David Suchařípa je i můj nejlepší kamarád. Sami sobě se začínáme podobat, tak to vypadá, že se známe snad sto let.
Sháněli jsme další lidi, kteří chtějí podpořit dobrou věc. Přidal se Míša Dlouhý, Honza Muchow,  David Ondříček, hudebníci, redaktoři a další.

Jaké byly začátky?
Ze začátku jsme ani neměli název. Jen jsme přijeli podpořit svojí účastí  různé akce, kde potom někdo přerozdělil zisk neznámo kam. Proto jsme založili svoje sdružení a dohlížíme i na tuhle nemálo důležitou část. Od května 2005 je založeno občanské sdružení REAL TOP PRAHA. Sami pořádáme akce, nebo jsme zváni. Všichni hráči se účastní bez jakéhokoliv  nároku na peníze a veškerý zisk jde na dobročinné účely. Snažíme se dávat prostředky adresně, příkladně na opravu chodníku pro Hamzovu léčebnu nebo rozdělení zimního oblečení pro dětské domovy. Přispíváme i na benzín pro děti, které se nemají jak dostat do školy a nemají na to příspěvek od státu. I takovéhle věci se můžou stát. Čím víc člověk proniká do této problematiky, je to těžší a těžší, protože člověk zjišťuje, že nemůže pomoct všem a všude.

Je možné, kdyby REAL TOP oslovil některou firmu např. na výrobu cvičebních pomůcek, že by získal i výhodnější ceny ?
I toto je jedna z cest. Jsme schopni zajistit i různé výhody, kterých jednotlivá zařízení samy těžko dosáhnou.

Řekni nám něco o hráčích, jako o lidech, jak je znáš.
Ne možná nejlíp se dívají lidé na Pražáky, potažmo herce, kvůli bulvárnímu tisku. Nechci upozorňovat na to, že tihle jsou jiní, ale oni opravdu jsou jiní – jsou jiní, než o kterých se píše v Blesku a podobně. Lidi, kteří těžce pracují, a přesto všechno si najdou čas, aby pomohli dobré věci. Tak jsem je poznal já. To je úžasný, klobouk dolů.
Celé je to odpovědnost, před větší akcí mám samozřejmě strach, aby všechno klaplo. Může se stát, že někdo odvolá účast těsně před akcí, ze závažných důvodů. O to víc si cením těch, co vždycky dodrží, co slíbí. Berou na sebe odpovědnost, ví co dělají.
Když řekne Ondra, že přijede, vím jistě, že přijede. I když musí kvůli vytížení zvažovat, co si může dovolit. Samozřejmě je tu nebezpečí zranění. To je dost velké riziko, když má roztočený film a je na něm závislá další spousta lidí. Nebo Ivan Trojan přijede, i když s ním nepočítám, a vyjde mu chvilka. Nevezme si ani na benzín, platí to ze svého, i když to není zrovna blízko. Je to člověk, který má spoustu práce, rodinu. Je to náročné. Kdo se v tom nepohybuje, neví jak vytížení někteří jsou. A pak o nich někdo napíše nepravdu, která se v lidech zakoření.
Je pro mě dost smutný, že lidi znají tyhle kluky většinou z bulvárů, kromě jejich práce. Pro mě je třeba Ondra Vetchý jednoznačně klaďák každým coulem. Dá facku reportérovi a napíše se, že je agresivní. Může být agresivní, ale na lidi, kteří ubližují ostatním. To už musí být síla. Chrání i svoje kamarády, má na to schopnosti. Kdo ho zná, dobře ví, jak to je. Známá osobnost nemůže dělat to, co běžně projde všem ostatním. Je pod drobnohledem.
Co se týká poděkování členům našeho týmu, je těžké někoho vyzdvihovat. Ale určitě chci poděkovat Davidovi Suchařípovi, protože je pro tuhle věc hodně zapálený. Ivan Trojan, přestože je hrozně vytížený, dovede si pro naše akce vždycky najít chvíli. Spí třeba jen hodinu, ale když slíbí, tak přijede. Má velikánský srdce. Všichni jsou obětaví. Petr Vondráček jezdí pořád.

Pomoc by určitě potřebovaly i domovy důchodců.
Vím, že je trend pomáhat dětem, ale je tu spousta dalších potřebných. Když se vyfotíte v ZOO s opičkou, je to krásný, dáte tam peníze, zajímá to všechny, všude se o tom píše. Jenže zoologická zahrada má své nemalé příjmy. Zapomínáme potom na lidi. Někteří nemají koncem měsíce na základní potřeby, aby žili v důstojných podmínkách. Rodiny nemají peníze na benzín, aby postižené děti vozili do školy, a stát jim příspěvek nedá. Strašně mě to ničí, čím víc do toho pronikám. V tomto jsem jako Ondra Vetchý. Chce vyhovět každému, pomáhat, kde je to jen trochu možné, a pak ho trápí, že to nestíhá.
Velké nadace mají velké provozní náklady. My máme trochu jiné představy, aby co nejvíc získaných peněz přišlo tam, kde jsou potřeba. Prokazatelně. Peníze poslané na složenku nejsou vždy zúročené pro správnou věc. Tohle se mi nelíbí, ani když se ze získaných peněz kupují reprezentační administrativní budovy. Taky jsem mohl mít kancelář, ale raději jsem ušetřil a peníze dal dětem. Nechci se pouštět do ničeho v médiích, ale režie sežere strašně moc peněz. Agenturu na shánění peněz si dovolit nemůžu. Ano, dá se zviditelnit, ale trošku jinak.  Proto jsme založili naše sdružení, abychom mohli kontrolovat, kam vydělané peníze jdou.

Co nás čeká a nemine?
Spolupracujeme s městy, která mají větší možnosti v zajišťování akcí.  Snažíme se, aby pomoc šla do regionu, kde se akce konala. To je důležité. V Praze jsou na tom dětské domovy poměrně dobře. Je spousta malých zařízeních, kde je pomoc stejně potřeba.
Počítáme s akcí na Moravě, děláme besedy. 5. července hrajeme zápas se zástupci města v Karlových Varech v rámci filmového festivalu, 29. července to bude Viktorka Žižkov, soupeřem bude stará garda Viktorky. Chtěli bychom letní akci na Spartě. Přemýšleli jsme i o tom přivést známé osobnosti ze zahraničí. To by byl krok dál. Tento rok bude trochu jiný, větší akce – větší smysl.

Největší štěstí v životě, byť by se to zdálo jako fráze, je dělat něco užitečného a ještě mít z toho radost. Dá se rozvíjet a vylepšovat. Neuvěřitelný pocit štěstí, nenahradí ho  žádné peníze ani kariéra. Jsem rád, že jsem to mohl poznat.

Jen tak dál, Sašo. Ještě víc skvělých myšlenek a dobrých lidí. Obojího není nikdy dost.
Jistě by se hodilo závěrem poděkovat úplně všem, což rádi činíme.  A Tobě díky i za tento rozhovor.

Alena Stará je spolupracovnice redakce portálu Jídelny.cz