Rozhovor s Petrem Vondráčkem

Petr Vondráček je členem sdružení REAL TOP PRAHA www.realtoppraha.cz

Rozhovor navazuje na články již uvedené na portálu: Známe osobnosti pro dobrou věc, David Suchařípa 1, David Suchařípa 2, Ondřej  Vetchý

Zvláštní rozhovor speciálně pro náš portál mi Petr Vondráček poskytl v přátelském prostředí klubu XT3 na Žižkově, bezprostředně před vystoupením jeho skupiny Lokomotiva (www.lokomotiva.cz). Sršel vtipem a šarmem. Škoda, že nejde do písmen přenést tu pohodovou atmosféru proloženou salvami smíchu, určitě byste si ji zasloužili zažít všichni. Je nejen pěknej chlap s modrýma očima, ale i skutečně perfektní muzikant. Roztančil všechny přítomné ročníky. Jsem toho očitý svědek. Tedy nikoliv pasivní, ale aktivní.

Jsi příbuzný slavné rodiny Vondráčků ? Nebo je to jen shoda jmen?
Ne, není tomu tak, je to pouhá shoda jmen. Ale je pravda, že je to krásné jméno. Myslím, že má původ někde v Holandsku, šlechtické jméno Von Dracek. Když jsem se potřeboval vytahovat před klukama na základní škole, tak jsem říkal, že Helena Vondráčková je moje teta. Jinak se znám s Jirkou Vondráčkem, znám se i s Luckou a jsme si sympatičtí. Kvůli příjmení, ale i kvůli tomu, že máme rádi hudbu.

Někdo má jedinou vášeň, kterou je jídlo. Někdo má víc vášní, pak má bohatší život, že? Když se řekne  jídlo, co se ti vybaví? Někdo se těší,  jak doma vyplení ledničku, nebo když dělá ve fabrice, tak se těší na jedenáctou hodinu, kdy se vydávají obědy. To asi při tvém způsobu života nepřipadá v úvahu.
Já taky chodím do fabriky, chodím do Kolbenky, tam se natáčí Rodinný pouta, na který ty se teda nekoukáš, což je chyba. A tam máme taky obědy okolo půl druhé. Štáb a pan režisér se snaží natočit co nejvíce obrazů do oběda. Kolem dvanácté začínají být všichni trochu netrpěliví. Klade se potom menší důraz na hereckou kvalitu, protože už všichni chtějí uspokojit tuhle svoji vášeň, která není snad jenom nějaký  přepych, ale je to důležitá součást našeho života, že jíme. Neměla by to být ovšem jediná životní vášeň. Ale já nejsem až tak moc fajnšmekr. Patřil jsem mezi nejpomalejší jedlíky, vždycky jsem byl poslední, kdo dojídal. Dával jsem si čtyři knedlíky, možná pět, ale dvanáct bych jich nikdy nesnědl. V tomhle jsem po mamince, která je taky poměrně vychrtlá, přestože je krásná žena. Já až tak moc nejím, nicméně jídlo mám samozřejmě rád, nejvíce domácí kuchyni, co vaří babička a maminka. To jsou vesměs věci, které v luxusních restauracích na jídelním lístku nenajdete. Veškeré vnitřnosti, z těch se můžu zbláznit, to jsou plíčka, srdíčka s knedlíkem. Nebo taková babiččina specialita od Kolína – je to podobné Kulajdě – bílá omáčka, králičí omáčka s bramborem v polévkovém talíři, to je moje nejoblíbenější jídlo. Mrzí mě, že mě někdy napadají takové myšlenky, jakým právem nás příroda obdařila tou povinností něco jíst. Mě někdy naprosto obtěžuje kousání. Proč člověk musí kousat jídlo? Já jsem někdy tak strašně línej, že nejím právě proto, abych nemusel hejbat spodní čelistí. Zrovna tak nechápu proč nás Pán Bůh nebo příroda obdařili sexuálním pudem. A o dejchání už ani nemluvím.

Po oblíbených jídlech se zeptám na neoblíbená jídla.
Jsem naprosto všežravec, nic mi nevadí. Mám jediný blok, ačkoliv jím rajskou omáčku s knedlíkem, nemám rád rajčatové polevy typu Bolognes, ta mi vadila a vadí mi dodnes. Taková klasická, ve školce připravená rajská polívka bez ničeho, červená polívka. Nicméně dnes si v pizzérii dám Minestrone (to jsou červené polévky, kde je spousta zeleniny), ta mi chutná, i například boršč. Ale čistě rajská, co dělali v Ústí nad Labem v mateřské školce, tak tu jsem opravdu nesnesl. Pak ještě nemusím různé mořské potvory.

A zážitky ze školní jídelny? Třeba jestli ses těšil na hezký holky u oběda, nebo se paní kuchařka usmívala, a nebo ses těšil na nějaké extra jídlo…
Na kuchařky jsem se netěšil, jelikož byly většinou korpulentní, dámy starší a moc se neusmívaly. A samozřejmě, každý z nás ve škole měl nějaký idol, i já jsem si postupně vyhlídl nějakou dívku, kterou jsem samozřejmě potkával i ve školní jídelně a na tu jsem se těšil. Školní jídelna pro mě znamená barely s kakaem a s čajem. A když byly škubánky, tak mi chutnaly a všichni ostatní nadávali. Nebo zemlbába. Nic ovšem nepředčí nudle s mákem od mé babičky, ručně krájené. Do polévky také ručně krájela nudle, domácí. Žádné kupované.

Doma vaříš? Jsi  schopen si zavařit?
Jsem schopen se doma samozřejmě obstarat. Začalo to čajem, uvařením párků, pak jsem pochopil, že vejce jsou kouzelná věc. S vejci jsem dělal neskutečné věci. Je pravda, že míchaná vejce ode mě je specialita, to takhle nikdo neumí.

Tak prozraď recept, můžeš?
Můžu, je to jednoduché. Začneme s cibulí, jdeme přes slaninu eventuálně nějakou šunku, prskneme vejce, kousek sýra, Podravka, trochu mléka, mléko se musí vypařit, malinko hořčice, ne moc, přiměřeně a hlavně je důležité vše dobře zamíchat. Má přítelkyně je dělá přesně podle mého návodu, ale stejně se jí nikdy nepovedou jako mně. Já mám totiž na to grif. Pak si často dělám špagety a podobná jídla. Nakládám masa a hodně na chalupě grilujeme.  Ale ačkoli mám recept na mou oblíbenou omáčku, ještě jsem se o to nikdy nepokusil. Takže všeho přiměřeně, jako v pohádce Byl jednou jeden král.

Říká ti něco zdravá výživa?
Zdravá výživa? Svým způsobem je to nesmírně odpuzující věc. Já chápu člověka, který tomu propadne a drží se toho. Každý máme v životě nějaký pilíř, kterého se držíme. A když je nám ouvej, tak se o něj můžeme opřít. Pro mě je ten pilíř například moje rodina nebo Elvis nebo rock and roll a nebo klavírní klapky. Rozhodně to není právě zdravá výživa, ale respektuji lidi, kteří řeknou, že nebudou jíst maso, budou jíst jen zdravě, ať k tomu mají pohnutky jakékoliv. Moje sestra občas zkusila ze zdravotních důvodů nějaké diety, ne kvůli kráse. To je potom jasné, že musí vynechat cukry, že jí to může ubližovat. Myslím, že organismus si říká sám, co potřebuje. Když mám chuť na vepřové koleno, tak si ho dám, s kůží a se špekem.

Tak jsme pěkně uzavřeli zdravou výživu. Je něco co  máš nesmírně rád kromě babiččiny kuchyně?
Nejsem až takový gurmán. Občas si v hospodě dám utopence, někdy mě chytne chuť na čokoládu. A pak jsem prostě omáčkovej, musí to plavat. Jakmile to neplave, je to suchý, tak nazdar bazar. Konec. Nejím. Buď polívku nebo nic.

A jak vás uspokojují v Kolbence?
V Kolbence vaří dobře. Vaří tam mladý kluk, který je mladší než já. Vaří moc dobře.

Máte možnost výběru jídel?
Vždycky dva chody, a právě je tam jedno mokrý a jedno suchý.

Co ty a sport?
Když se týden pohybuji běžně, že jen chodím, začínám být prudce nervózní. Je to pro mě nutnost. Musím se hýbat sportem. Až dvakrát týdně se musím vypotit a vydýchat naplno. Protože jsem člověk kavárenského typu, každý večer někam chodím. Pivko si dám, cigaretu vykouřím. A tělo potřebuje všechny neduhy z těla vypotit. Takže fotbal, tenis i golf. Já dělám všechno, kromě bungee jumpingu. To jsem nikdy nezkusil.
Sport je nedílnou součástí mého života. Fotbal hraji nejvíce s týmem, který se jmenuje REAL TOP PRAHA. Což je docela hrdý název a myslím si, že po právu, protože úroveň tohoto fotbalového umu, který předvádíme, není vůbec špatná. Pravidelně máme každý týden tréninky, pak absolvujeme několik zápasů, ať už je to s nějakými starými gardami nebo funkcionáři různých fotbalových klubů. Většinou jsou to atraktivní zápasy v různých částech  naší republiky. Výtěžky ze vstupného nebo ze sponzorských darů putují na blahodárné, bohulibé účely. Zejména pomáháme starým lidem a dětem, ať jsou to děti z dětských domovů nebo nemocné děti. Takže dělám sport a ještě pomůžu dobré věci, což je pro mě úplně největší satisfakce. Lepší než si dát pár piv a nebo potkat Pamelu Anderson.

Kde hraješ v týmu?
Já můžu zálohu nebo útok. V obraně jsem neschopnej. Znám spoustu muzikantů, kteří hrají příkladně vážnou hudbu a ti na sport nesáhnou. Protože si pěstují prsty. Jistě je to důležité. Říkal jsem své kolegyni Aničce houslistce, která se mnou hraje ve Fidlovačce, aby šla na volejbal. To nejde, mohla by si ublížit. Myslím, že jsem pořád ještě dost statečný, na to že hraji na piáno.

To je špatná kombinace, volejbal a piáno. Vrátíme se tedy k tvé profesi. Tvá hlavní činnost je muzika?
Ano, všude to zdůrazňuji.

Zpíváš v kapele?
Snažím se. On náš bubeník Karel hodně nahlas hraje na bubny, ten můj zpěv není skoro slyšet. Takže je to úplně v pohodě.

A tvůj vztah k lidové písničce? Jsem z Moravy, tak to by mě hodně zajímalo.
Kdo je patriot, tak mě nebude mít asi rád. Já jsem pochopil krásu západní muziky. Lidová píseň? Pokud jsem ve sklípku na Moravě a hrají housle a cimbál, tak to chápu, tam to patří. Ale já mám opravdu rád rock and roll a blues, černošskou lidovou hudbu.
Od malička mě táta vedl k piánu, zpěvu a rock and rollu. Lidová škola umění, veškeré moje vědění. Jinak jsem samouk.

Cvičil jsi na piáno rád? Bavilo tě to nebo tě museli rodiče nutit?
No, museli. Tu látku, kterou mi zadávala paní profesorka, jsem nesnášel. Chtěl jsem si hrát blues. Pak přišla první zkušenost  – skupina Seniors and Juniors. Tam jsem zpíval, Vítek ze současné kapely hrál na bicí a naši tátové hráli. Hráli jsem rock and roll, to bylo krásný. Potkal jsem  Karla Zicha, nazpíval jsem s ním duet, když mi bylo 11 let: Vtipnější vyhrává.
Pak jsem se skupinou Karla Zicha  Flop vydal svou vlastní malou desku. Přišla revoluce, já šel na gympl a v roce 1994 vznikla skupina Lokomotiva. S Vítkem, kytaristou se znám odmala. Karel a Norby, ti k nám přišli v roce 94, a založili jsme tuhle skupinu. Šest let jsem dělal u pana Šimka S politiky netančím. Měl jsem ho moc rád, myslím, že i on mě. Paní Bubílkovou mám taky rád, ale ta spolupráce skončila. Muzikály? Tak to je Olympic, Starci na chmelu, Pokrevní bratři, Miluju tě, ale…,  a následuje Jack Rozparovač. Jsem vyšetřovatel, ne ten zabiják. V televizi vystupuji především v Rodinných poutech a v pořadu Hádej, kdo jsem. Natočil jsem film Bestiář a pohádku O Ječmínkovi. S Lokomotivou jsme vydali čtvrté CD.

Co tvůj vztah k dětem?
Děti mám nesmírně rád. I jejich výrobu samozřejmě. Pomalu začínám zjišťovat, že i já přestávám být dítětem. Našel jsem v sobě zodpovědnost a napadají mě věci, jako kdy mít dítě a tak podobně. Což je velký triumf přírody.

Jsi svobodný? Nezadán?
Ano, ale mám přítelkyni. Je to děvče do nepohody. Uloví příkladně štiku a dovede ji i vykuchat. Ta, když si to nepokazí, by mohla být matka mých dětí. Ještě nejsme svoji. Ale myslím si, že život člověka, aniž by zplodil potomky, pokud je toho schopen, je poloviční. I když to někdy bolí a je spousta starostí. Je potřeba za sebou nechat kus sebe.
Přesně tak. Nutit je na hodiny hraní, tahat je na fotbal. Tvořit je k obrazu svému.

Mám od Petra předat pozdravy do všech jídelen, kde se děti a všichni strávníci rádi a dobře stravují. Činím tak.
Popřála jsem Petrovi všechno, co si zaslouží. Jsem ráda, když ho vidím v televizi, těším se na něj. Není to žádný namyšlený floutek, prostě normální správnej chlap. Možná nenormální, je totiž dobrej. 

Alena Stará je spolupracovnice redakce portálu Jídelny.cz