S Ondřejem Vetchým nejen o jídle

Ondřej Vetchý
Herec
http://zivotopis.osobnosti.cz/ondrej-vetchy.php
http://www.cfn.cz/detail_osoba.php?oid=22421

Nikdo mi nechtěl věřit, že si Ondřej Vetchý udělá čas pro náš portál Jídelny.cz. Je pravdou, že pan Vetchý běžně rozhovory neposkytuje. Onu exkluzivitu mi zajistila spolupráce se sdružením REAL TOP PRAHA, jehož je Ondřej Vetchý členem. Povídal si se mnou během jízdy jeho autem po Praze. Při přejíždění z pruhu do pruhu stíhal smysluplně odpovídat na mé dotazy.
Měla jsem možnost poznat dalšího spolujezdce, jeho psa Báru, „herečku“ z filmu Tmavomodrý svět. Tolik lásky a upřímnosti jsem neviděla ani u lidí, natož ve vztahu člověka ke zvířeti, a docela mě to v první chvíli zaskočilo. Nemohla jsem se soustředit a možná jsem ztěžka hledala slova a usměrňovala myšlenky.   
Myslím, že Ondřej Vetchý je velmi přemýšlivý člověk s velkým srdcem, což je špatná kombinace v dnešní době. Svým přístupem by chtěl vzít veškerou bolest světa na sebe, všem pomáhat a všechny ochránit. To bohužel není v lidských silách. A tak svou pracovitostí, svým chováním a vystupováním pomáhá, všude kde se dá, kam stačí lidské možnosti a sahá dobrota jeho širokého srdce.

Jaký máte vztah k Moravě?
Su z Moravy, ale už su Pražák. Jsem tady už od školy. Moravu miluju, do Znojma, odkud pocházím, jezdím, ale doma jsem tady, poznal jsem tu nejvíc kamarádů. Tady je kumulace tolika dobrých lidí, že jsem to v takové hustotě na Moravě nikde nezaznamenal. A většina mých největších kamarádů z Moravy jsou teď tady. Bylo by dobře, aby lidi zvážili, jestli by se, až budou starší, neměli vrátit na místo, odkud vzešli a nějak tomu prospět.
Jste známý hlavně jako herec, co všechno děláte?
Byl jsem víc sportovec než herec. Sportovec jsem byl 25 let a herec jsem asi 16 let. Dělal jsem sport vrcholově: 25 let judo a bojové sporty, první ligu. Ještě před pár lety jsem osciloval neustále mezi sportem a prací, ale rizika jsou příliš veliká. Během jednoho filmu jsem třeba měl tři těžké úrazy ze sportu a pak už člověk musí zvážit, co je podstatné a co není. Já jsem narozdíl od kluků v době, kdy jsem hrál ve filmu, závodil na vysoké úrovni, v tom je možná rozdíl mezi mnou a klukama, se kterými teď hraju fotbal a kteří mají sport jako koníčka. Pro mě to bylo naprosto přirozené, poněvadž jsem chodil do sportovní školy, ze sportovní školy jsem šel do střediska, ve středisku jsem závodil a chtěl jsem jet na mistrovství světa a Evropy, na Olympiádu. Fotbal, nohejbal, to jsou pro mě doplňkové sporty. Celý život jsem vlastně toužil dělat sport v kolektivu, protože jsem dělal samé individuelní sporty. Tímto jsem se dostal do prostředí, kde jsem byl se svými přáteli, kamarády, se kterými jsem hrál za jeden tým. Můžu dělat to, co mě baví, jsem v kolektivu lidí, které mám rád, a ještě to má dobrý efekt, že z toho můžou vzniknout prostředky, abychom jimi prospěli někomu potřebnému. Je to úplně dokonalé, nenásilné spojení a snoubí se v tom koníček s něčím smysluplným.
V souvislosti se sportem asi budete hodně vědět o zdravé výživě.
Určitě. Ale já na to kašlu. Já se kolikrát cíleně i zprasím něčím nezdravým. Úplně mi tečou sliny, když si vzpomenu na ovarové koleno, ne na libové, ale na to prorostlé. Pokud se člověk snaží nejíst úplně odporně, tak je pak někdy pro organismus a metabolismus zdravé, že se jednorázově zprasí. Tělo je strašně chytré.
V našich školních jídelnách se musí sledovat nutriční hodnoty a máme stravování v rámci EU na špičce.
A jestli je to i chutné, je to dokonalé. Protože velmi často je to na úkor chuti. Je to zdravé, ale je to hnusné.
Kupujete biopotraviny? Ve světě to už frčí, u nás se to teprve rozmáhá.
Moje žena je kupuje, ona je v tom nesmírně vzdělaná. Pro děti jsou biopotraviny určitě lepší než průmyslová výroba, to bez pochyby. Ale člověk je adaptibilní, myslím, že když jsme schopní přežít v tomhle obrovském zmatku a změti různých vyprodukovaných prostředků, zase bych to tolik nepřeceňoval. Podporuju lidi, zejména soukromníky, kteří se tím zabývají. Lidi se dovzdělávájí a je to dobrá cesta. Vypovídá to o tom, že svět nesměřuje jen ke konzumaci, k materiálním věcem, ale k duchovní a přírodní rovnováze, napojení se na přírodu. Každému, kdo je ochoten v tomto oboru fungovat, strašně fandím.
Jaký máte vlastně vztah k jídlu?
Protože jsem si strašně roků musel držet váhu a musel jsem shazovat, obzvlášť když jsem byl mladý, tak jsem spoustu roků strádal a jsem takový vychrtlý. Poslední dobou si dopřávám, strašně miluju českou kuchyni. Když někdo udělá španělské ptáčky nebo roštěnou nebo svíčkovou nebo vepřo-knedlo-zelo nebo smažený sýr, je to pro mě obrovský svátek. To miluju tak, že všechny krásy světa jsou proti domácí kuchyni nepodstatné. Když navíc někdo jídlo láskyplně udělá, tak mám pak dokonalý den.
Tak je to i ve školních jídelnách, kde vaří kuchařky s láskou, tam děti chodí rády.
Jistě. Věřím, že když to děckám to chutná, musí být šťastná i ta kuchařka. Pamatuju si ze školní jídelny ze základní školy řízky a bramborovou kaši, to byla „brkaše“. A pak svíčková, klidně byla i řidší, s knedlíkama. Ze závodní nebo školní kuchyně mám strašně intenzivní vjemy. Láskyplně vzpomínám na ty placaté řízky a řídkou svíčkovou, to bylo chuťově tak úžasné, že nevím, jestli to někdy něco překonalo. Ale musím říct, oproti tomu dušená mrkev byla odporná. A pak taková ta oranžová šťáva, řídká voda a v tom kus hovězího, které se nedalo sníst, a brambory, to bylo taky odporné. Na základce jsem se taky poprvé pokoušel jíst špenát s bramborem a moc se mi to nedařilo, ale teď špenát s bramborem miluju. To jsou všechno vjemy, které člověka spoluvytvářejí, je to silné a intenzivní. To, kde je a kdo je člověk, spoluvytvářela i školní jídelna. Je to dost důležité.
Jaké mají vaše děti zážitky ze školní jídelny?
Jen jedna dcera chodila do školní jídelny a pak řekla, že tam chodit nechce. Jenže ona byla v době dospívání vegetariánka, což bylo tragické. Navíc sportuje, trénuje třeba čtyři hodin denně. Poslední dobou už aspoň začala jíst maso. Přišla na to, že když má tělo velký výdej energie při takhle intenzivním sportu, potřebuje bílkoviny a jiné komponenty, a v takové hustotě jako v masu prostě jinde nejsou. Dokud bude člověk sportovat, a bude mít výdej a příjem energie v rovnováze, tak si myslím, že maso je v pořádku. Když člověk potom přestane sportovat, klidně může maso ubrat. Jsem proti takovým těm agresivním vegetariánům. Jestliže to mají podložené filozoficky, tak by neměli být agresivní. Člověk tu není proto, aby planetu vytěžil, i když to furt dělá, ale protože je obdařený asi největší inteligencí, měl by planetu nějakým způsobem spravovat. Má odpovědnost za to, jak ta planeta vypadá.
Umíte si sám uvařit?
Já vařím. U nás vařil otec, brzo nám umřela maminka, takže jsme s bráchou v tomhle naprosto soběstační. Umíme vařit, prát, všechny tyhle věci máme vychytané. Myslím, že jsme i lepší tátové, než partneři. Máme to v sobě, je to veliký vklad.
Máte rád sladkosti? Co třeba buchty s mákem?
Spíš jsem zvyklý na nudle s mákem. Chutnají mi buchtičky s krémem, vanilkové věnečky, větrníky. Sladké mám rád, ale až po masu. Jenom jako dezert.
Pamatujete si z dětství nějaká další oblíbená jídla, co jste dělali doma?
Táta dělal výborné omáčky. Měli jsme třeba řízky s bramborovým salátem a knedlíky, takové ty vídeňské, tvrdé. Na tom byla ještě trošku vrstva másla, to bylo chuťově dokonalé. Potom třeba naložené vepřové maso v česneku udělané jako přírodní řízek, k tomu domácí hranolky, k tomu topinka s česnekem a volským okem a ještě domácí tatarská omáčka. Tatarka s cibulí, domácí hranolky a to chutné načesnekované maso s volským okem – to bylo něco tak lahodného, že když měl člověk plný talíř, nevěděl, co si má vzít dřív. Čas od času, jednou za půl roku, to takhle udělám.
To byly spíš tři chody.
Byly to tři chody, a přitom to bylo na jednom talíři. To chuťové spektrum bylo vynikající.
Máte rád něco z cizí kuchyně? David Suchařípa třeba nedá dopustit na thajskou kuchyni.
Když jsem byl v Thajsku, tak to tam tak smrdělo, a když jsem ještě viděl, co to smrdí, úplně se mi zvedal kufr. A když to pak lidi jedli, bylo mi z nich trochu špatně. Byla tam jedna hezká holka, co se mi líbila, a když pak jedla tyhle smrady, tak se mi přestala líbit. Ještě to tam bylo spjaté s vedrem a vlhkostí a pro mě jsou tyto vjemy, vůně, odéry strašně silné.
Asi jdete z role do role, to je dobře, mít hodně práce, ne?
To je těžké – když člověk nemá práci, je to strašné, a když jí má moc a trvá to třeba 10 let, tak si vlastně připadá, že je to stejně odporné, jako když nemá do čeho píchnout. Ale jsem rád, že to tak je. Kdyby mi někdo před 20 lety řekl, že se budu mít, jak se mám, těšil bych se na to, ale když to žijete, je to prostě tak všední. Už vím dávno, že tuhle práci nemůže dělat úplně každý, léta jsem si myslel, že ji může dělat každý. Protože musíte mít všechny komponenty v pořádku. Jako výborný fotbalista musí ke svému talentu mít ochotu na sobě dřít, musí vědět, že radši bude dřít než si užívat, že bude mít psychiku v pohodě, že bude mít agresivitu v pohodě, že bude mít zdravíčko v pohodě, že bude mít potřebu pracovat pro tým. Bez jakékoli složky člověk nemá šanci stát se třeba tak velkým fotbalistou jako je Rosický nebo Nedvěd. Takhle o tom mluvím. Nic z toho nepřeceňuju. Vážím si toho, že mám tuhle příležitost, že mám dispozice, ale nepřeceňuju je, a stejně si myslím, že moje profese je pouze cestou k tomu, aby mě dovedla tam, kam má. Teprve se ukáže, které to místo je. Herectví může být skutečně jen dočasnou formou komunikace, spíš to beru jako komunikaci než jako cíl.

Jsem moc vděčná za tento rozhovor, měla jsem z něj velmi dobrý pocit. A z Ondřeje Vetchého celkově ovšem. Doufejme, že Ondřeje Vetchého potkáme na některé další akci REALU TOP PRAHA. Anebo si ho nenechte ujít v jeho filmových a divadelních rolích.

Pozn. redakce: Předchozí rozhovor (David Suchařípa) byl zveřejněn ve dvou dílech na přelomu roku 2006 a 2007.

Alena Stará je spolupracovnice redakce portálu Jídelny.cz