Zamyšlení Lenky Dohnalové (4)

Venku se ochladilo a podzim ukazuje i svoji odvrácenou tvář. Padá na nás podzimní únava, nic se člověku nechce a musí se přemáhat ke každé maličkosti, o ranním vstávání nemluvě. Alespoň pro mě osobně je to trest a závidím lidem, kteří po zazvonění budíku umí hned vyskočit s postele, zvláště teď, když je ráno ještě tma.

TI ŠŤASTNĚJŠÍ Z NÁS
Je krásný pohled na ženu, která pět minut po šesté s úsměvem porcuje maso nebo krájí zeleninu. Na všem si dává neobyčejně záležet a práce jí jde náležitě od ruky. Jakpak by ne, vždyť ji s láskou dělá už pár let.  Pak se otočí na svou kolegyni, která, jako každý den, přiběhla uřícená ze školky, aby ji odpověděla na pozdrav. Pak spolu ty ženy hovoří, chvíli o práci, chvíli o životě. Po chvíli se k nim přidávají další dámy, které usedají na stoličky, aby dočistily a nakrájely obrovské množství brambor. Čas utíká a po budově se začíná linout vůně, která více než cokoli jiného napovídá, jak skvělé jídlo se tady chystá.

A REALITA
Tohle je ta lepší verze, realita bývá často jiná. Spousta z nás chodí do práce prostě proto, že za to dostane nějakou tu mzdu. Přináší to naše doba. Nedostatek pracovních míst je celorepublikový problém, spousta lidí je zaměstnáno v oboru, ke kterému snad nemá ani nějaký lepší vztah, protože místo, kde by pracovat chtěl je obsazeno nebo velice špatně placeno. O lidech, kterým se pracovat nechce vůbec, se nemá smysl ani zmiňovat.

NENÍ PRÁCE JAKO PRÁCE
Věřím, že každý z nás umí něco opravdu dobře a dělá to rád. Šťastný to člověk, který za to ještě dostane pěkné peníze. Je mi jasné, že představa, že by pro všechny byla práce zároveň i koníčkem, je více než utopistická. Upřímně, nevím, jestli někoho baví třeba vysypávat popelnice, i když jsem už slyšela od menších dětí, že právě tohle je to, co by jednou chtěly dělat. A umíte si představit naše města a vesnice bez popelářů?! Můj brácha řekl jednou velmi zajímavou myšlenku: „Mně stačí, když nebudu naštvanej, ještě než dojdu do práce.“ On to teda řekl trošku jinak, to by bylo ovšem nepublikovatelné. Něco na tom ale je.

KUCHAŘINA TO JE DŘINA
Existují ale povolání, která nelze vykonávat dobře, když se nedělají s láskou. A kuchařina mezi ně určitě patří. Jídlo je vlastně odrazem osobnosti. Například taková klasika jako je svíčková. Postup i suroviny jsou vždy stejné, přesto od každého chutná jinak. A to mi jistě dáte za pravdu. Druhou stránkou věci jsou mzdy. Jistě, každý tvrdí, že jeho práce je špatně placená, i ti, kteří berou pro nás, normální smrtelníky, nepředstavitelné výplaty, ale statistiky říkají, že právě ve službách jsou jedny z nejnižších platů. To pak tu práci musíte dělat dvakrát tak rádi, když chybí peníze jako inspirace. A co si budeme namlouvat, jsou inspirací silnou a dnes hodně potřebnou.

Duo cum faciunt idem, non est idem, neboli když dva dělají totéž, není to totéž. Moudrý to člověk, ten Terentius.

Lenka Dohnalová je spolupracovnicí redakce portálu Jídelny.cz