Přeskočit na obsah

Zamyšlení Lenky Dohnalové (8)

Jsme zdraví, máme práci, také trochu peněz. To se nám to žije! Jsou však mezi námi takoví, kteří leccos nemají. Třeba zdraví. A mohou to být i děti. Chodí do školy, v jídle musí být opatrné a musí se se svou nemocí naučit žít. Můžeme jim to ulehčit?

Autor: Lenka Dohnalová
je spolupracovnicí redakce portálu Jídelny.cz

Jistě se mnou budete souhlasit, že fráze typu „hodně zdraví…“ je jednou z nejpoužívanějších. A často si ani neuvědomujeme, jak důležité to naše zdraví vlastně je. Alespoň ne tak intenzivně. Lidé, pro které zdraví není taková samozřejmost, vědí, o čem mluvím. Také ti, jejichž nejbližší mají nějaké zdravotní problémy, si ho dokáží vážit přece jen o něco víc. Je to asi lidské přirozenost, kterou velmi přesně vystihuje citát: „Až když ztratíš, poznáš, co jsi měl!“ Většinou se používá v souvislosti se vztahy mezi lidmi, ale myslím, že tady platí také.

ŽIJÍ MEZI NÁMI
Ale abych se dostala k tématu. Nedávno se mi dostal do ruky článek o lidech postižených celiakií, česky řečeno alergií na lepek. Je to téma, které se školního stravování také dotýká, vzhledem k tomu, že tato nemoc se vyskytuje už v dětském věku a je neléčitelná. Naštěstí takto postižených dětí není mnoho, ale žijí mezi námi, chodí do stejných škol a mají mít možnost stravovat se, stejně jako ostatní děti, ve školních jídelnách, přestože potřebují zvláštní bezlepkovou dietu. Ta je poměrně náročná, protože lepek je obsažen ve většině potravin. Těch bez lepku je málo, některé se hůře shání a jsou poměrně drahé.

CO NAJDEME DOMA
Jen tak z legrace jsem doma prošla zásoby a snažila se zjistit, kolik bezlepkových potravin mám. Kromě nějakých luštěnin, rýže, brambor a mražené kukuřice a masa jsem vlastně nic nenašla. Nic jiného, co by bylo stoprocentně bez lepku. Vlastně téměř nikde není uvedeno, jestli daný výrobek lepek obsahuje nebo ne. O to je to asi těžší, protože dotyčný člověk musí přesně vědět, co může a co ne. Ale kdybych musela, určitě bych něco jedlého a bezlepkového zvládla. Jeden nebo dva dny. Dál si to moc neumím představit a musí to být těžké, zvlášť, když je to na celý život.

OSOBNÍ ZKUŠENOST K NEZAPLACENÍ
Já osobně jsem se s touto nemocí setkala jen jednou, ještě na rekreačním středisku, kde jsem pracovala. Přijala tam na dovolenou rodina s takto nemocným synem. Dovezli si vlastní chleba, do kuchyně přinesli nějaké těstoviny a kukuřičnou mouku místo klasické pšeničné. A každý den se paní přišla domluvit na jídelníčku. Vlastně to nebylo nějak těžké, protože maminka důsledně hlídala vše, co mělo její dítě sníst. Byla v kuchyni téměř jako doma a radila našim kuchařkám, co a jak.

TĚŽKÉ, ALE NE NEMOŽNÉ
Pokud takové dítě začne chodit do školní jídelny, je tato zodpovědnost na kuchařkách. Musí znát spoustu nových věcí, projít zřejmě nějakým tím odborným školení, prostě se musí vše naučit a pak se podle toho řídit. Jistě je to práce navíc, ale výsledek bezpochyby stojí za to. Nevím to přesně, ale není to zřejmě povinnost daná zákonem, neumím si však představit, že existuje někdo, kdo by tuto pomoc odmítl. Už tak to mají tito lidé a jejich nejbližší dost těžké, tak proč jim život trochu neulehčit, že?

Jsou to děti jako ty naše, jen nesmí jíst spoustu věcí. Vědí, že se nějak liší a nemohou s tím nic moc dělat. Lítost jim asi nepomůže, ale čím víc věcí budou dělat společně s ostatními, tím méně si budou svoji nemoc připouštět, tím lépe se jim s ní bude žít.

Lenka Dohnalová je spolupracovnicí redakce portálu Jídelny.cz

Autor: Lenka Dohnalová
je spolupracovnicí redakce portálu Jídelny.cz

Diskuze

Pro přidání komentáře se nejprve přihlaste.

Přihlásit se