Kolotoč ve školní jídelně

Myslím, že to ve své práci každý z nás někdy zažil. Občas se různé pracovní úkoly nashromáždí tak, že jejich plnění v požadované kvalitě a předepsaném termínu může připomínat jízdu na řetízkovém kolotoči. Je nám útěchou, že taková vypjatá období vystřídá po čase zase relativní klid. Já jsem ale v minulých měsících měla pocit, že kolotoč se roztáčí stále rychleji a bláznivá jízda nemá konec.

Leden

Začnu na samém začátku letošního roku. Kvůli zvyšování cen potravin, energií, plynu, vody aj. jsme od 1. ledna zvyšovali ceny obědů a upravovali výši režijních nákladů. Po výpočtech a nových kalkulacích, které jsem provedla už v listopadu, přišlo na řadu přecenění v programu. Vedle toho jsem však ještě řešila také různá opatření, která souvisela s epidemií covidu, testováním zaměstnanců, karanténami žáků… A pak také roční závěrka. Přitom jsem také plánovala, že si v únoru v době jarních prázdnin nechám nainstalovat nový program na stravné. Nechci přece zůstat stát na místě, když technologie jdou stále kupředu. Kolotoč se začíná roztáčet.

Únor

Začátkem února, hned po uzávěrce, jsem se tedy soustředila na zavedení tohoto programu tzv. nové generace. Ještě předtím bylo potřeba pořídit nový, výkonnější počítač. Potom proběhlo několik telefonických konzultací a příprav pomocí dálkové správy. Následovala samotná instalace a pak zase telefonické konzultace a úpravy pomocí dálkové správy… Během dalších únorových týdnů jsem se seznamovala s novým programem a jeho funkcemi. Byly to trochu nervy, ale měla jsem, co jsem chtěla – i když práce mi šla o dost pomaleji. Občas se mi z té jízdy na kolotoči zatočila hlava – třeba když si různí IT technici ze mě dělali prostředníka.

Březen

Potom přišel březen a kolotoč nabíral na obrátkách. Moc jsem se těšila na svou tradiční lyžařskou dovolenou, kterou po dvou letech opět můžu strávit bez omezení. Jenže… V sobotu v 8 hodin večer, jen pár hodin před mým odjezdem, mi zazvonil telefon. Volala zástupkyně ředitelky školy, že ve družině, která se nachází v patře nad jídelnou, je potopa a potřebují někoho, kdo by jim odemkl naši jídelnu, aby zjistili, jestli je tam nějaká škoda. Protože mi cesta do práce trvá dobrou půlhodinku, zatelefonovala jsem své kolegyni, která bydlí blízko, aby se tam došla podívat. „Je to hrůza, hrůza, hrůza,“ nemohla za chvilku najít jiná slova. „Všude je voda a tma!“ Na nic dalšího jsem nečekala, poprosila jsem manžela, naložili jsme svítilny, vzali holínky a vyrazili do práce. Celou cestu se mi honily v hlavě různé myšlenky o tom, co všechno je pod vodou – zničené potraviny ve skladech, poškozené lednice a mrazáky… Můžu vůbec odjet na dovolenou? Byl to šok a bylo to hodně práce, ale moje černé scénáře se nenaplnily a díky svým kolegyním jsem si mohla odjet zalyžovat (i když jsme poslední následky vodovodní havárie odstraňovali ještě v srpnu).

A sotva jsem nastoupila po dovolené do práce, bylo tu opět něco nového. Do školy a do naší jídelny nastupovali první žáci – emigranti, kteří převážně jen se svými matkami přijeli z Ukrajiny a našli zde dočasné bydliště. Oprášila jsem svoji ruštinu, přeložila jsem pomocí Googlu tiskopisy přihlášky a vnitřního řádu do ukrajinštiny, oslovila jsem sousedku – původem Ukrajinku s prosbou o překlad našich jídelníčků, vyřizovala jsem úhradu obědů z fondu města nebo z prostředků nadace Obědy pro děti. Nikdy jsem si nepomyslela, že se setkám s dětmi prchajícími před válkou.

Květen

Na měsíc květen jsme měli naplánovanou další výzvu: přípravu a výdej obědů pro účastníky oblastní přehlídky národního šampionátu mažoretek. Nebylo to poprvé, kdy jsme pro tuto akci zajišťovali stravování, ale poprvé se jednalo o téměř 800 obědů! Bylo vidět, že holčičky i větší slečny, které tento sport provozují, se po dvou letech covidových omezení konečně chtějí pochlubit s tím, co natrénovaly. Musím uznat, že výdej takového množství obědů během 2 hodin byl opravdový kolotoč, ale díky vstřícnému chování všech účinkujících, trenérů, rozhodčích i muzikantů proběhl bez problémů.

Myslela jsem si, že se už všechno zase uklidní a rychlá jízda na kolotoči bude pomalu končit, ale přišel pravý opak. Kolotoč nabral zběsilé tempo. Pár dnů po akci mažoretek jsem dostala informaci o kontrole pracovníky České školní inspekce. Je pravda, že jsem už několik posledních měsíců po oznámení o příchodu zprávy do datové schránky očekávala, že je to z inspekce. Dobře, tak tedy teď, po tom blázinci s novým programem, s vodovodní havárií, s ukrajinskými žáky… To zvládnu. Dala jsem se tedy do přípravy všech potřebných dokladů ke kontrole. A právě když jsem byla v nejlepším, zazvonily u hlavních dveří dvě mladé ženy. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to maminky našich nových žáků, ale byly to kontrolní pracovnice z hygieny. Takže jsem během 3 dnů zvládla dvě důležité kontroly! A musím dodat, že dopadly dobře.

Pohled zpětně

Když se nyní na to letošní první pololetí podívám zpětně, vidím už všechno s odstupem a nadhledem. Byla to ale bláznivá jízda! Občas jsem měla co dělat, abych se udržela a předčasně nevypadla. Ale zvládla jsem to. A když jsem z toho kolotoče sestoupila zase na zem, k rutinním každodenním starostem a problémům, byla jsem zase o trochu zkušenější a odolnější.

Je to prostě tak. Někdy je těch úkolů k řešení hodně, jeden za druhým, ale když se to nakonec všechno povede a kontroly dopadnou dobře, přichází větší spokojenost a člověk z toho dokonce vyjde silnější a odolnější vůči dalším nenadálým stresujícím událostem.

Zdenka Macháčková – ředitelka Školní jídelny v Chlumci nad Cidlinou