Pracovní život vedoucí školní jídelny píše příběhy

Vaříme pro děti, vaříme zdravě. Nebráníme se novotám, které přináší tato doba. Jsme zařazeni do kategorie služeb, které škola poskytuje svým žákům. Zároveň jsme vděčným terčem pro rodiče našich žáků – strávníků. Mám ráda tyto rodičovské slovní přestřelky, vždy si něco z nich něco odnesu. Jak se říká: „Život píše příběhy.“

V provozním řádu jídelny máme zakotvené odhlášení obědu do 7:30 ráno. Tato informace je na webové stránce školy a je na přihlášce, kterou rodič vždy v září podepíše. Realita: je 8:20 a zvoní telefon: „Chci odhlásit Míšu z oběda.“ Moje odpověď: „Promiňte, my už vaříme, dnes si můžete pro Míšův oběd přijít.“ Hlas rodiče v telefonu mi oznamuje, že celou noc nespali, protože dítě mělo teploty. Anebo že ráno utíkali k doktorovi a na odhlášení v tom spěchu zapomněli. Stále jste měli obsazený telefon, nedalo se Vám dovolat. Co uděláte s tím obědem? Proč máte takový předpis? Moje snaha něco vysvětlit nezapadá do rodičovského výčtu argumentů – „proč nemohli“ a „proč já musím“. Tuto situaci zná každá vedoucí.

Neodhlásím – jsem neochotná, nelidská, jsem zlá vedoucí. Odhlásím – pozdní telefonáty na odhlášení se opakují, argumenty rodičů jsou nové a věřte, že i vždycky jiné.

Dva chlapci – dvojčata. Jeden dobrý strávník, druhý vybíravý. Jeden větší, druhý menší. U okýnka stojí oba a ten větší určí, co bude jíst menší. Kuchařka v dobré vůli porci rozloží na větší a menší. Rodiče zaplatí, ať chlapci sní. Po obědě telefon: „Paní vedoucí, je to od Vás velmi neprofesionální, protože menší chtěl omastit halušky, kuchařka mu nedala a on musel jíst halušky suché.“ Nebyla jsem při výdeji, nevěděla jsem, jak se k tomu vyjádřit. Zjišťovala jsem u paní kuchařky, co se stalo. Ta mě uvedla do obrazu, že větší určil, že menší nemůže tuk ze slaniny, tak bude mít suché halušky, ale on může, tak si prosí i část bratrovy porce. Toto doma chlapci neřekli. Mamince jsem vysvětlila situaci, která u okénka nastala. Telefon mi položila se slovy: „Já si je podám.“ Žádné promiňte.

Od toho dne chlapci dostanou každý svou porci.

„Paní vedoucí, odhlašuji Ríšu z obědů,“ – slyším hlas v telefonu. „V pořádku a smím vědět důvod?“ „Vůbec mu nechutná, polévky nejí, a když se dívám na Váš jídelní lístek, ani se nedivím, že mu nechutná, ani mně by nechutnalo“ a ve svém monologu pokračuje dál. „Co je to za polévku benátská, rassolník, ten salát rajčatový s celerem, to musí být řádný humus.“ Dovolím si ji přerušit se slovy, jestli nechce přijít na oběd a ochutnat polévku, protože právě vaříme benátskou. A ještě jsem jí vysvětlila, že je to vlastně rajčatová polévka zjemněná smetanou, ochucená bazalkou. Odmítla s tím, proč dáváme takové názvy jídlům a už tento název zaručuje, že jí nebude chutnat. Rodiče jsou vzorem pro své děti. To jsme se učili a učíme to naše děti.

Máme o jednoho strávníka míň.

„Moje dcera Galina má intoleranci na mléko, ale v něčem může mléko a v něčem ne,“ takto mně vyprávěla maminka. „Prosím, přineste potvrzení od lékaře.“ V potvrzení stálo: „podezření na intoleranci“. Galina byla velmi dobrá strávnice, snědla všechno a stalo se, že si dala i polévku, ve které byla smetana. Paní kuchařka se snažila při vaření odebírat z jídla to, co věděla, že dívka nemůže, ale jednou se stalo, že u bramborové kaše zapomněla a neodložila vařené brambory. Stalo se to jednou. Na druhý den jsem měla pohovor u pana ředitele, u kterého seděla maminka Galiny. Vyslechla jsem si, jaké jsme neochotné, jak ohrožujeme zdraví její dcery. Moje argumenty byly přehlížené, protože maminka byla rozhodnutá nás očernit. Navrhla jsem jí, že každé pondělí mi zavolá a ona sama určí, co její dcera může jíst, a nebude to na paní kuchařce, aby rozhodovala, jestli toto může nebo nemůže.

Asi vás nepřekvapí, když napíšu, že intolerance záhadně zmizela. Galina dnes stojí v řadě a sní všechno.

Stojím u okénka a v řadě strávníků vidím Davida. Oči se nám potkají a on ví, že čekám na něho. Je to situace, která se opakuje skoro každý měsíc. Já vím, že dítě za to nemůže, když rodič neplatí včas. David, bez toho, abych ho vyzvala, dojde ke mně a já začnu svůj naučený monolog, který v takových situacích vedu. „Davide, víš, že i maminka nechodí do obchodu celý měsíc nakupovat bez placení a na konci měsíce ‚možná‘ zaplatí. Takhle to nefunguje. Vidíš a Ty jíš celý měsíc bez placení…“

„Dobře, řeknu to mamce,“ znechuceně reaguje David, otočí se a zařadí se do řady. Už se mi stalo, že mě nenechal domluvit a můj naučený monolog odrecitoval on sám… Maminka Davida je naše bývalá žačka a pamatuji si, že s ní jsem také často vedla rozhovor tohoto typu. Jednou přišla odhlásit syna a já jsem jí říkala: „Diano, proč stresuješ svého syna, proč neplatíš včas stravu? Víš, jak ses cítila ty, a stejně tak se cítí i tvůj syn.“ Její odpověď mě posadila na židli. „Přežila jsem to já, přežije to i můj syn bez újmy na zdraví.“

A s úsměvem dodala: „Ale vždy si bude pamatovat, jak mu chutnalo.“

V mých příbězích jste se určitě našli, protože vím, že mnoho podobných situací řešíte ve svých jídelnách. Potkáváme se s tím dennodenně. Komunikace s rodiči – příjemná, nepříjemná, úsměvná –  též patří k naší různorodé práci. Před koncem školního roku si s kuchařkami probereme, co jsme v tomto roku zažili. Teď jsem to přepsala a podělila se s vámi o své zážitky. Bez rodičů bychom neměli strávníky, bez strávníků by nás nepřekvapovali rodiče.

Terč je kulatý a na začátku školního roku ho roztáčíme nanovo.

Janka Kuricová, vedoucí ŠJ Gejzu Dusíka, Galanta