Velké věci v malé jídelně (2)

Na otázky portálu Jídelny.cz odpovídá vedoucí školní jídelny Petrohrad Dana Ďopanová a kuchařka Lenka Bláhová (LB).

Motivace dětí je velmi důležitá

Jak na vaši zdravou stravu reagují nové děti, které nastupují do školky?

Těžce, asi jako všude, ale snažíme se děti motivovat. Řekly jsme jim, že když takovým jídlům nevěří, že po nich nežádáme, aby snědly všechno, ale že musí ochutnat. A ten, kdo je tak statečný a ochutná, dostane nějaký obrázek, omalovánku. Snažíme se je nenásilnou cestou přimět k tomu, aby jídlo ochutnaly a tím zjistily, že je dobré.

Takže jdete cestou odměn?

Správně by se asi nemělo odměňovat děti jen proto, že ochutnají. Ale když je motivujete: „Podívej se, tamti dostali obrázek, protože byli šikovní a snědli všechno“, oni si pak řeknou, proč bychom to nezkusily. A potom i třeba zjistí, že jídlo není špatné.

Jak dlouho trvá, než se dítě u vás novému stravování naučí?

Některé děti, ale i dospělí, musí ochutnat i dvanáctkrát, aby zjistili, že ta věc je dobrá. Chvíli to ale trvá a každé dítě je jiné. Jsou děti, které ochutnají jednou a pak jídlo už jí pořád. A pak jsou tu děti, které musí zkoušet několikrát za sebou.

LB: Oni se musí naučit jídlo mít rádi. Každá potravina má svoji specifickou chuť. Například pohanka, dlouho jim trvalo, než se ji naučili jíst. Poprvé, když jsme ji uvařily, tak jim dvakrát nevoněla, ale časem přijdete na to, jak ji upravit. My ji ochutíme česnekem a špetkou soli již při vaření. Chutná potom lépe. A tak ji děti jedí bez nucení.

Je nějaký rozdíl mezi chutí těch malých, kteří nastoupí, a největších dětí?

LB: Určitě. Pořád se snažíme je na něco navnadit, malým říkám: „Musíš to ochutnat, dostaneš obrázek.“ Tak čtvrťákům už obrázek ne, ale máme tady třeba i prvňáka, který, když mu uděláme na talíři smajlíka, tak je šťastný.

Jídelna vyhrála v celostátní soutěži

V roce 2017 vaše jídelna vyhrála soutěž o Nejlepší školní oběd. Proč jste se do té soutěže přihlásily?

S kolegyní jsme si chtěly ověřit, že svou práci děláme dobře, a když jsme se dozvěděly o téhle soutěži, tak jsme si řekly: jdeme to zkusit.

Vy jste se finále soutěže zúčastnily jen ve dvojici, na rozdíl od jiných, kteří tam byli často ve trojici nebo i čtveřici. Je to nevýhoda?

Je, protože když je čtyřčlenné družstvo, máte na všechno víc času – jeden obhlídne terén, kde máte jaké nádobí, další se zaměří na pokrm, další na něco jiného. My jsme ve dvou musely stihnout úplně všechno.

A vybíraly jste do soutěže jídlo i podle toho, aby se v časovém limitu dalo ve dvou lidech uvařit?

My jsme vůbec netušily, že tam je nějaký časový limit. Vařily jsme hovězí maso a vemte si, že kdybyste dostal 2 hodiny, tak byste asi s hovězím masem do soutěže nešel. Nevíte, jaké hovězí maso dostanete, jestli se vám stihne uvařit. Navíc jsme měly pečený dezert, což je taky velká nevýhoda, musíte ho připravit, upéct a vychladit. Takže dvě hodiny byly pro nás vyloženě šibeniční čas.

Jaký mělo vaše vítězství tady v obci ohlas?

Strašně hezký. Informovaly jsme paní ředitelku, ta nám moc pogratulovala. Nicméně jsme měly s kolegyní pocit, že vítězství bylo spíš pro nás a že obec moc nezajímalo. Ale když přišel začátek školního roku, tak jsme byly neskutečně překvapené, protože přímo paní starostka nám sem přišla poděkovat, dostaly jsme od ní plaketu v úžasném obalu, krásnou kytici a dárkový balíček.

Reagovali rodiče vašich strávníků?

Řekla bych, že někteří ano, hlavně ti, kteří dávají důraz na zdravou výživu i doma, ti byli nadšení s námi. Říkali si, že jejich děti budou u nás jíst dobře. A dokonce někteří přišli s myšlenkou, že si uvědomují, že jejich děti jí nejlíp z ČR, což nás hodně potěšilo.

Malé kolektivy mají svá rizika

Všechno, co tu děláte, musíte mít kde udělat. Vy nejste jídelna, která by měla všechno z nerezu, odsávání a konvektomaty, pánve na noční pečení. Takové věci si určitě nemůžete dovolit. Jaké máte vybavení?

LB: Nemáme konvektomat, ale strašně rády bychom ho měly. Máme velká čtyřplotýnková kamna, pod tím je trouba, větší než klasická, a to je všechno. Teď jsme si vybojovaly robot, protože naše ruce už na vše nestačily. Takže v něm zaděláme těsta, mícháme mletá masa, bramborovou kaši. Máme malou myčku, jsme za ni moc rády. Ale snažíme se děti učit, aby talíře seškrabávaly, aby na nich nic nezbylo.

Usilovat o zdravou stravu a přitom dodržovat všechny předpisy, to je velice pracné. Vy jste tady dvě. Co když jedna z vás onemocní?

My máme dva úžasné pomocníky: od kolegyně manžel a moje maminka. Takže když se náhodou stane, že jedna onemocní, tak vždycky máme pomocnou pravou ruku. Kdo zůstane zdravý, je vedoucí a má k sobě pomocníka.

Ale všichni pracovníci v ŠJ by měli mít proškolení a zdravotní průkaz…

Ano, všechno máme nachystané, aby nebyl problém s kontrolami.

Nenastal případ, že jste vypadly obě dvě?

Nastal. Ale to bylo školení, plánované dopředu a jen na jeden den. Byl tady manžel od kolegyně.

Co přináší práce ve školní jídelně

Proč tuto práci děláte?

Záleží jen na člověku, co je podle něj priorita, jestli pracovat anebo vydělávat hodně velké peníze. Já si myslím, že pokud člověk najde práci, která ho baví, tak tu práci dělá rád. Když navíc máte člověka, se kterým pracujete rád, tak to mluví za všechno. Díkybohu mám úžasnou kolegyni, nedokážu si představit, že bych pracovala s někým jiným. Peníze v jídelnách nejsou nic moc, ale aspoň něco.

Jaké má vaše práce přednosti?

Tím, že dělám vedoucí školní jídelny a současně pracuju v kuchyni, tak nemám stereotypní práci. Lítám sice sem a tam, ale dělám každou chvíli něco jiného. Tak je plus, že nesedíte jenom za počítačem, nebo nejste jen v té kuchyni.

LB: Obě máme výhodu, že jsme skoro místní. Já to mám kousek, kolegyně svým způsobem taky. Určitě je jiné dojíždět 30 km. A když máte děti, tak je zase výhodou, že máte víkendy volné, že máte prázdniny, i když dovolená nestačí na celé prázdniny. Ale vždycky máme víc času na svoje děti než ti, kteří dělají na směny v továrnách. Tohle je přednost našeho zaměstnání.

Některé vaše kolegyně mluví o určitém poslání pracovat ve školní jídelně, je to tak i ve vašem případě?

Nejde vyloženě o poslání, ale člověk má radost, když dětem předá zkušenost, že se může jíst i zdravě. Ukážeme jim cestu, že stravování není jen nacpat se někde v „mekáči“. Prostě je něco naučíte a doufáte, že v tom budou pokračovat. A nás potěší, když vám přijde celá škola pochválit jídlo. Když vám podobnou pochvalu dají 4x do týdne…. Vrací se k nám také děti, které odešly na jiné školy, a řeknou vám: „Já bych se tak vrátila do vaší kuchyně.“ A to je úžasné.

Ing. Pavel Ludvík – vedoucí redakce portálu Jídelny.cz