Sestavování jídelníčku s dětmi

Pracuji jako vedoucí školní jídelny v Základní škole a Mateřské škole Malšice. Moje práce nespočívá jen v kancelářské práci. Snažím se pobývat s kolegyněmi i na kuchyni, každý den jsem u výdeje stravy.

Dlouhodobě jsme s kolegyněmi pozorovaly množství odevzdaných nesnědených jídel. Trápilo nás to. Co s tím? Vaříme z kvalitních, základních surovin, žádné polotovary, na výběru surovin si opravdu dávám záležet, vymýšlím a normuji nové pokrmy. Děti takové informace neví a zřejmě v souvislosti s jejich věkem je ani nezajímají.

Sestavovat jídelníček s celou třídou? To se neosvědčilo

Tuhle neznalost jsme se tedy pokusili změnit. Co je lepšího než praxe? Pokusy o sestavování jídelníčku jsme s kolegyněmi podstoupily už v minulosti. Tenkrát jsem chodila do jednotlivých tříd a jídelní lístky, podle kterých se skutečně vařilo, jsme sestavovali s celým třídním kolektivem. To se moc neosvědčilo. Ve větším kolektivu byly děti, které vyrušovaly, a to, co mají na talíři, je nebude zajímat asi nikdy.

Jak tedy vypadá sestavování jídelníčku ve spolupráci s dětmi dnes? Jaké jsou klady a jaké zápory?

Nejsem pedagog, který umí pracovat s malými dětmi. S vedením školy jsem se tedy domluvila, že z každé třídy od 6. ročníku vybereme 2 zástupce. Ti ve svém osobním volnu chodí do jídelny tvořit jídelní lístek pro všechny ostatní strávníky. Přijít na úkor svého volného času již ukazuje na to, že se chtějí naučit a dozvědět nové věci. Všichni dobrovolníci nevydrželi, ale přišli jiní a sami, což je velice příjemný pocit.

Spotřební koš? To jako fakt?

První setkání bylo informativní. Z mé strany padaly otázky, co se dětem ve školní jídelně líbí, co naopak vůbec. Na otázku oblíbených jídel jsem dostávala odpovědi jako buchtičky s krémem, řízek, pizza, omáčky, knedlíky, těstoviny po lotrinsku. Mezi nejméně oblíbená jídla patří luštěniny, ryby, a jak říkají děti – teplá zelenina. Řekla bych: klasika všech školních jídelen.

Nikdo z dětí neměl ponětí o spotřebním koši ani o nutričním doporučení. Přiznali, že nad prací ve školní jídelně se nikdy nezamýšleli. Takže jsem slyšela jen samé: „Fakt? To není možné dodržet… je to složité“.

Zábava musí být

Druhé a další setkání už bylo přímo o tvorbě jídelního lístku. Menu tvoříme na velký plakát, který je pak vystavený v jídelně. Tady už je prostor naučit děti pravidla přímo v praxi. Poznávají tedy, jak správně nastavit polévku s hlavním jídlem. Už ví, že je potřeba střídat přílohy či používat různé technologické postupy při výrobě masových pokrmů. Naučily se, kdy místní řezník poráží vepřové a hovězí a kdy se vozí do jídelny a z toho důvodu nemůže být toto maso na jídelníčku např. v pondělí.

Pokaždé při rozhovorech narazíme i na téma, o kterém jsme netušili, že jej děti neznají. Jako příklad bych uvedla dotaz: „A králík je vepřové?“. I za tento dotaz jsem ráda. Vysvětlila jsem dětem druhy masa a věřím, že se již nespletou. Otázky jsou opravdu různorodé. Všechno bereme jako zábavu – my i děti.

Znalosti se šíří dál

Děti tyto nově nabyté znalosti pak šíří i v kolektivu ve škole a na obědě někdy slýchám i poučování dalších dětí. U nás jako velmi pozitivní dopad vidím i to, že kolegyně z řad učitelského sboru samy navrhly, abych došla do jejich tříd a ve stručnosti vysvětlila základní pravidla tvorby školního jídelníčku celé třídě, někdy jim spolužáci totiž nevěří. Ve spolupráci s vedením školy třídy navštěvuji a seznamuji žáky s pojmy spotřební koš, nutriční doporučení atd. Hlavní důraz ale kladu na šetření s potravinami, dojídání jídel a na respekt k práci kuchařů.

A negativní zkušenost není ani tak moc negativní, jen taková malá poznámka – pokud jsem sestavovala jídelní lístek s hlavním kuchařem, mohla jsem normovat a zařazovat nové druhy pokrmů, ale děti velmi těžko přesvědčuji o změně a pokusu něčeho nového. Nevzdávám to a snažím se vysvětlovat a vysvětlovat.

Splnil se náš sen – zbytků jídla ubylo

Závěrem bych celé naše tvoření s dětmi zhodnotila velmi kladně. Od projektu jsem očekávali, že prostřednictvím dětí se dostanou informace o práci ve školní jídelně k dalším dětem a do rodin. To se děje a vidíme to jako významný krok v komunikaci s vnějším světem. Také se splnil náš sen – úbytek zbytků jídla. Děti ví, co jim chutná, řídíme se podle jejich chutí. Jsou zkrátka konzervativnější a nechtějí zkoušet novinky. Avšak ruku na srdce. Jací strávníci jste byli jako děti vy? Spousta věcí se zkrátka dostaví až s věkem. Naším cílem je nasycený strávník, a to se díky spolupráci s dětmi daří.

Iveta Brunová – vedoucí školní jídelny, ZŠ a MŠ Malšice