Vhodnou komunikací lze získat mnohé

Komunikace. Jedno slovo tvořící základ všeho dorozumívání na světě. Zvířata komunikují instinktivně a jsou i později rodiči k dorozumívání stále vedena. U lidského mláděte se prvotní komunikace děje prostřednictvím matky, pak přes sourozence, kdy je třeba naučit se dělení o všechno, co dítě obklopuje. Nám lidem je tedy umění domluvit se buďto dáno takto už od útlého věku, nebo se tomu musíme naučit.

Komunikace je základním uměním pro vedoucího pracovníka

Zejména pro vedoucího pracovníka je z mého pohledu základním a zásadním uměním a pro vedoucí školní jídelny uměním dvojnásobným. Primárně musí jednat s podřízenými, a to tak, aby kuchyň fungovala pokud možno bez problémů. Ne každá vedoucí má to štěstí, že se jí v kuchyni sejdou pracovnice, které jsou vždy a pořád na stejné vlně – některým se moc pracovat nechce, jiné jsou neochotné přizpůsobit se jak kolektivu, tak autoritě, mnohé práce nebaví nebo jen nemají svůj den, mají starosti, prostě je spousta důvodů, proč to nejde.

Záleží tedy na vedoucí, jejím individuálním přístupu ke každému, zda dokáže kolektiv různorodých lidí nasměrovat k tomu, aby s co nejmenšími nárazy tu těžkou a stále ještě nedostatečně oceňovanou práci zvládli.

Vedoucí školní jídelny musí umět komunikovat s nadřízeným

Na druhé straně musí vedoucí umět komunikovat s nadřízeným, jímž bývá zpravidla ředitel(ka) školy. Pokud nemá komunikační schopnosti, pak pro svůj kolektiv nemůže nic vybojovat, ale nejde o to, aby s ředitelem bojovala, ale aby spolu formou diskuze našli společnou řeč a řešení. Nebývá to většinou vůbec jednoduché, ale vedoucí by měla mít schopnost řediteli podat a vysvětlit své argumenty, musí umět občas ustoupit, ale také šéfa přesvědčit, proč to či ono potřebuje. Ředitel je především pedagog a ne každý umí problematiku školní jídelny pochopit. K tomu není vzdělaný, tak jako vedoucí jídelny není vzdělaná pedagogicky.

Mně se třeba podařilo s dřívějším ředitelem doladit Vzorovou směrnici pro poskytování OOPP. V té náležely gumáky jen pracovnicím v provozu (pomocným silám). A jelikož jsme byly provozem jen o čtyřech pracovnicích a všechny dělaly to, co bylo právě třeba, tak i vyučené kuchařky často zaskakovaly v umývárnách nádobí. A v těch umývárnách se jim jejich pracovní obuv rozpadala daleko dříve než ostatním, které je mohly střídat s gumáky. Podařilo se mi věcnou argumentací ředitele přesvědčit, aby do vnitřní směrnice gumáky zařadil.

Komunikační schopnosti jsou k ničemu, pokud druhý komunikovat nechce

Z mé praxe bohužel také vím, že sebelepší komunikační schopnosti jsou k ničemu, když ředitel rozhoduje z pozice nadřízeného ředitele. Zhruba posledního půl roku před mým odchodem do důchodu mi bylo novým vedením striktně zakázáno nakupovat mraženou zeleninu. Byla jsem připravená k diskuzi na toto téma, jednak jsem chtěla argumentovat tím, že kuchařkám ušetří práci, nebudou ztráty skladováním a podobně. Vyhledala jsem si články, některá vyjádření hygieniků, renomovaných výrobců kvalitní zeleniny, České školní inspekce, Společnosti pro výživu a jiných erudovaných institucí, jež naopak v zimním období mimo jiné naopak mraženou zeleninu doporučovali.

Víme všichni, jak rychle klesá obsah vitamínů skladováním, nehledě na to, že čerstvá zelenina v každém ročním období dokáže doslova procestovat půl Evropy v různých skladovacích podmínkách. Čekala jsem se svými argumenty, až si na mě ředitel udělá čas, jak mi slíbil. Jenže k tomu bohužel nedošlo a měsíc poté jsem byla tvrdě upozorněna, že pokud se na faktuře znovu objeví mražená zelenina, zaplatím fakturu ze svého. Tehdy jsem pochopila, že jsem v koncích a pokud nechce komunikovat druhá strana, jsou mi mé argumenty k ničemu. Bylo mi to líto, ale na druhé straně jsem už končila a nechtěla si těch posledních pár měsíců zošklivit. Ale i tak jsem odcházela zklamaná.

V čem tkví celé umění komunikace?

Pro mě bylo vždy prvořadé, že jsem měla kolektiv děvčat, na které bylo spolehnutí, byly a stále jsou pro svou práci nadšené a své nadšení rády přenášely na strávníky. Tu pochválily tričko, tu se pozeptaly, jak bylo ve škole a jsem přesvědčená, že děti se do jídelny těšily nejen na dobré jídlo. Už jen úsměv na tváři je vlastně první a velmi důležitý komunikační prostředek. Většinou zabere i tehdy, kdy třeba rozhořčený rodič přichází za vedoucí jídelny řešit nějaký problém. I s rodiči je třeba umět najít společnou řeč, většinou se zpočátku jednostranná záležitost formou rozhovoru změní na kompromis, dohodu a obě strany jsou spokojené. Nejde přece o to, kdo ve sporu vyhraje, ale o to najít řešení.

A v tom je celé umění komunikace. Ne vždy je to snadné. Asi není jednoznačný recept, jak se komunikaci naučit, není na to poučka, rovnice ani vzorec. Někdy však může velmi pomoci účast na nějakém kurzu či přednášce nebo přečtení literatury k tématu. Učíme se celý život a mnohdy i tady můžeme najít cenné rady. Jde o to mít vůli naučit se naslouchat ostatním, v pravou chvíli říci to své, obrousit počáteční hrany a hlavně nebýt přesvědčený o tom, že jen moje pravda je tou jedinou pravdou. Všichni to máme někde v sobě, je však třeba to najít a naučit se s tím správně pracovat.

Dnešní doba je složitá, jsme v zajetí mobilů, počítačů, tabletů a ty s námi nekomunikují lidsky. Děti si spolu moc nehrají, nedělí se na dvorku na „četníky a zloděje“, nerozdělují si pozice. Jednoduše jen jednostranně někomu přidají lajk k příspěvku na sociální síti nebo něco „sdílejí“. Nemám to slovo v tomto kontextu v lásce, sdílení v pravém slova smyslu je přece něco jiného, než že někomu něco přepošlu. Sdílení znamená, že spolu mluvíme, diskutujeme, podělíme se o názory, případně se i pohádáme, a to už je přece rozhovor, komunikace. A bez komunikace nelze žít v žádné smečce, ani ve zvířecí, ani v lidské společnosti.

Blanka Pekařová – bývalá vedoucí školní jídelny v Ostravě